Mojráček a kroužkový maraton

Na konci školního roku si Mojráček pečlivě vybíral, co nového by chtěl od září zkusit. Nabídka kroužků byla obrovská a všechno mu připadalo zajímavé. „Tenis, ten si určitě nechám! Ale chci zkusit taky keramiku, tam se prý dělají opravdové hrnky. A ještě bych chtěl chodit na angličtinu,“ vyjmenovával Mojráček mamince kroužky, na které se chce přihlásit.

Nakonec ještě přidal hudební kroužek, protože paní učitelka mu řekla, že má talent. A tak s maminkou vyplnili všechny přihlášky a Mojráček se těšil, že se naučí spoustu nových věcí. Od září se do všeho vrhl s nadšením. Běhal z jednoho kroužku do druhého, nosil domů výrobky z hlíny, pískal si melodie na flétnu a učil se nová anglická slovíčka a věty. Rodiče měli radost, jak moc je jejich Mojráček šikovný a zvídavý. Vypadalo to, že všechno zvládá levou zadní.

Jenže postupně se něco změnilo. Mojráček začal být unavený. Přestal si hrát odpoledne venku s kamarády, úkoly do školy doháněl pozdě večer a ráno ho budík vzbudil až napotřetí. Když měl volné odpoledne, jen tiše ležel v pokoji a díval se do stropu. Ani vysněný bunkr z dek si ještě nepostavil, pořád na to neměl čas a energii.

„To je jen únava ze všech nových věcí, ono si to sedne,“ říkal tatínek. „Aspoň neztrácí čas nesmysly. Kroužky jsou pro jeho dobro,“ dodávala maminka, i když si už začínala všímat, že Mojráček přestává být tím veselým klukem, kterým býval.

A pak přišlo jedno odpoledne na konci ledna, které všechno změnilo. Mojráček měl jít na keramiku, ale místo toho zmizel ve svém pokoji a zalezl pod peřinu. „Já nikam nejdu,“ volal na maminku Mojráček, „já už nikdy nikam nechci chodit!“ Maminka si k němu sedla a chvíli mlčela. Pak se Mojráčka jednoduše zeptala, co by si teď přál úplně nejvíc. Mojráček chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Zůstat doma. A postavit si bunkr.“ A tak zůstal Mojráček tentokrát doma, maminka přinesla všechny deky, které doma našla, tatínek pomohl Mojráčkovi postavit základnu z židlí a postavili ten nejlepší bunkr na celém světě.

Když měli hotovo, všichni tři si do něj zalezli a dlouho si spolu povídali. Mojráček se rodičům svěřil, že si těch kroužků asi vybral moc, ale že nechce, aby se na něj zlobili za to, že by na některý přestal chodit. Maminka s tatínkem ho ujistili, že se určitě zlobit nebudou. Po večeři si všichni sedli na gauč a znovu si prošli všechny kroužky. Společně vybrali dva, které měl Mojráček opravdu rád – tenis a angličtinu. Domluvili se, že z ostatních kroužků ho maminka odhlásí, aby měl víc času na odpočinek a kamarády.

Od té doby byl Mojráček klidnější a spokojenější. Měl více času na věci, které ho bavily, do školy chodil odpočatý, úkoly stíhal včas a večer usínal bez dlouhého převracení v posteli. Mojráček zjistil, že není potřeba stihnout a naučit se všechno najednou. Stačí, když dělá to, co ho opravdu baví. A další věci se může naučit zase třeba až v dalším školním roce.

Tipy pro rodiče:
· Sledujte signály přetížení – únava, nechuť, změny nálady.
· Mluvte s dítětem o tom, co ho opravdu baví – dejte mu možnost volby.
· Zvažte počet aktivit – kvalita je důležitější než kvantita.
· Nechte dítě zažít i nudu – podporuje kreativitu a samostatnost.
· Nebojte se z kroužku odejít – odpočinek není selhání, ale potřeba.
· Týdně by mělo dítě navštěvovat maximálně dva kroužky.