Imaginární kamarád Tilo

Byl podvečer a z kuchyně už voněla večeře. Najednou se rozletěly dveře kuchyně a dovnitř vběhl Mojráček. „Mami, dneska jsme s Tilem stavěli raketu z polštářů a letěli jsme až na Měsíc!“ zahlásil nadšeně. Byl celý rozčepýřený, tváře měl červené od vzrušení a v očích mu zářilo nadšení. „Tilo? To je nějaká nová postava z pohádky?“ zarazila se maminka, když servírovala večeři.

Mojráček se zatvářil překvapeně. „Ne, mami, Tilo je můj nový kamarád. Nikdo ho sice nevidí, ale to vůbec nevadí.“ Tatínek se pousmál, ale nic neříkal. Maminka se podívala na Mojráčka a pak si vyměnila krátký pohled s tátou. Místo toho, aby mu řekli, že si vymýšlí, usedli ke stolu. „Aha,“ usmála se nakonec maminka, nabrala Mojráčkovi na talíř bramborovou kaši a zeptala se: „A má Tilo taky rád špenát?“

Mojráček přikývl, pohladil prázdnou židli vedle sebe a odpověděl: „Ale jen když není moc teplý. A když je v něm máslo. Může sedět tady?“ „Samozřejmě, Tilo má u nás místo vždycky,“ řekl tatínek a s úsměvem přisunul židli.

Od té doby byl Tilo všude. Mojráček s ním mluvil, hrál si, večer mu zpíval ukolébavky a dokonce mu občas půjčoval svého plyšového medvěda. Tilo měl vlastní hrnek, vlastní místo u stolu i kartáček na zuby a vlastní neviditelnou zubní pastu.

Ale jednoho dne se to ve škole zvrtlo. Mojráček vyprávěl o přestávce spolužákům, že má doma svého kamaráda Tila. Kluci si mysleli, že je to pejsek, ale Mojráček jim vysvětlil, že je to jeho neviditelný kamarád. Některé děti se začaly smát. „Tak to jsi mimino, když máš vymyšleného kamaráda!“ volala Lucinka posměšně. To odpoledne byl Mojráček smutný. Tilo byl sice s ním a utěšoval ho, ale i tak to bolelo. A tak jednoho dne přestal Mojráček o Tilovi mluvit. Hrál si s ním jen potichu, za zavřenými dveřmi svého pokojíčku. Maminka si toho všimla. „Můžu si s vámi dneska hrát?“ zeptala se maminka, když zaklepala na dveře Mojráčkova pokojíčku.

„Myslím, že bych ráda viděla tu raketu z polštářů.“ Mojráček pokrčil rameny, a tak začali stavět. Z peřin postavili raketu, z krabic vesmírnou stanici. Tilo byl součástí jejich mise, maminka se Mojráčka pořád ptala na to, co si o jejich výtvoru Tilo myslí a kde zrovna je. „Mojráčku,“ zeptala se maminka, když ho ukládala ke spánku, „v čem ti Tilo vlastně pomáhá?“ Mojráček se zamyslel a pak šeptl: „Když jsem smutný, tak mě rozveselí. A když se nudím, má vždycky nějaký nápad.“ Maminka mu pohladila vlásky. „To je moc krásné. Vidím, že Tilo je výjimečný kamarád.“

Další dny s Tilem pokračovaly trochu jinak. Rodiče Mojráčkova imaginárního kamaráda nepřehlíželi, ale zároveň jemně povzbuzovali Mojráčka, aby si zkoušel hrát i s ostatními dětmi. Na konci týdne Mojráček při večeři oznámil rodičům důležitou věc: „Mami, tati, Tilo pojede na výlet. S kamarády z vesmíru. Říkal, že to už dlouho plánoval.“ Maminka byla překvapená a ptala se Mojráčka, kdy se Tilo vrátí. „Až bude potřeba. Třeba když budu zase hodně smutný,“ odpověděl jí Mojráček. A tak rodiče popřáli Tilovi šťastnou cestu. A Mojráček? Ten si dál hrál s jinými dětmi. Ale občas si přece jen vzpomněl na svého kamaráda Tila, podíval se na nebe a zamával mu.

Tipy pro rodiče:
· Respektujte přítomnost imaginárního kamaráda – nesnažte se ho hned „odstranit“.
· Vnímejte, co vám dítě prostřednictvím kamaráda říká – může to být odraz potřeb nebo pocitů.
· Nezesměšňujte ani nebagatelizujte – dítě bere vztah vážně.
· Zapojte se do hry – může to být způsob, jak se přiblížit k dítěti.
· Sledujte trvání a intenzitu – pokud kamarád nebrání dítěti ve fungování nebo se neobjevují jiné potíže, je to v pořádku.