Vzpomínky na babičku

Jednoho dne si Mojráček všiml, že doma není nic jako obvykle. V kuchyni bylo hned od rána ticho, maminka měla oči zarudlé od pláče a tatínek se na něj sice usmál, ale tak trochu smutně. Mojráček si sedl ke stolu, jedl jablíčko a přemýšlel, co se děje.

„Maminko, proč jsi tak smutná? Neměla by k nám třeba přijít babička, aby tě rozveselila? S ní se vždycky hodně směješ,“ zeptal se Mojráček, protože se mu smutná maminka nelíbila. Maminka se k němu sehnula, objala ho a chvíli mlčela. Pak řekla: „Víš, Mojráčku… babička zemřela. To znamená, že už se nikdy nevrátí. Už ji neuvidíme tak, jak jsme byli zvyklí.“

Mojráčkovi se sevřelo bříško a v očích ho pálily slzy. „Tak to už si s ní nikdy nebudu hrát na zahradě? Už mi nikdy neupeče koláč?“ zeptal se. Tatínek si k nim přisedl a pohladil ho po vláskách. „Ne, už ne, Mojráčku. Ale i když tady s námi babička není, zůstává dál v našich vzpomínkách. Všechny ty chvíle, které jsme s ní prožili, v nás zůstanou navždy.“ Maminka kývla: „Můžeme si povídat o tom, co měla ráda, dívat se na její fotografie a vzpomínat, jaký měla život. Takhle bude dál součástí naší rodiny.“

Mojráček sklopil oči. Bylo mu ale pořád moc smutno. Maminka si toho všimla a navrhla: „Víš co? Zkus babičce něco nakreslit. Třeba obrázek srdíčka nebo zahrady, kde jste spolu byli. Tím jí můžeš poslat kousek své lásky.“ Mojráček vytáhl pastelky a začal kreslit. Barevné srdíčko vyplnil veselými barvami, protože věděl, že babička měla ráda, když kolem ní bylo veselo. Potom ho spolu s rodiči položili na malý stolek v obýváku. K obrázku přidali babiččinu fotografii a zapálili u ní svíčku. Tatínek řekl: „Tady budeme mít náš vzpomínkový koutek. Každý den si tu na babičku na chvíli vzpomeneme.“

Když se večer vrátili z procházky, Mojráček se u koutku zastavil, podíval se na babiččinu fotku a pošeptal: „Mám tě rád, babi.“ Bylo mu pořád těžko u srdce, ale trošku méně než ráno. Další dny si s rodiči u svíčky vyprávěli historky o tom, jak babička zpívala, když vařila, nebo jak se uměla zasmát, až se jí třásla ramena. A Mojráček zjistil, že když na ni vzpomínají spolu, není v tom smutku sám.

Jednou večer se zeptal maminky: „Mami, je špatné, že jsem pořád tak moc smutný, když si na babičku vzpomenu?“ Maminka ho pohladila po tváři. „Není to vůbec špatné, Mojráčku. Naopak. Smutek ukazuje, jak moc jsme babičku milovali. A je přirozené, že se nám po ní stýská.“

Čas plynul a Mojráček si všiml, že už při vzpomínce na babičku nepláče tak často jako dřív. Srdíčko ho pořád někdy zabolelo, ale věděl, že s ním vzpomínky zůstávají. A pochopil, že i když babička není nablízku, láska k ní nikdy nezmizí.

Tipy pro rodiče:
· Mluvte s dítětem pravdivě, přiměřeně věku, vyhýbejte se matoucím eufemismům („usnula“, „odešla“). Tato přirovnání mohou v dětech vyvolat obavy z jinak běžných činností, například mohou mít strach usnout.
· Umožněte dítěti prožít smutek, neodrazujte ho od pláče nebo vzpomínání.
· Naslouchejte otázkám, i když se opakují, dítě si tím třídí myšlenky a snaží se situaci chápat.
· Používejte konkrétní příklady – vzpomínky, fotky, rituály mohou pomoci.