Hněv je špatný rádce

Hněv cítíme, když se vztekáme nebo jsme naštvaní.

Včera jsem zkoušel kreslit strom, nešlo mi to, došla mi trpělivost a vzteky jsem zlomil tužku. Začal jsem nadávat a to vyrušilo Julču, která si četla knihu o broucích.

„Co jsi to udělal?“ začala se na mě zlobit.

„To byla moje oblíbená tužka.“
Zamračil jsem se a hněvem se mi rozbušilo srdce ještě víc.
„Je to tvoje vina, už mi slibuješ měsíc, že mi koupíš novou, a vždycky zapomeneš, a já si pak musím půjčovat tu tvoji.“
„To máš za to.“
„Tak si ji kup sám!“ křičela teď už i Julča.
„Ale já nemám čas.“
„Tak si ho udělej!“
Třísk.
Prásk.
Je mi do breku.
Stooooooopppp!!!

Vidíte ten mrak, jak se plní hněvem, jak se nadýmá a jak roste? Hněv je mrak před očima, nevidíme přes něj pravdu, radí nám hledat někoho, kdo zavinil, že nám bije srdce rychleji, než má, že se zlobíme, že je nám do pláče. Hněv se musí rozdýchat, aby se z něj stala mlha. Přes ni už je lépe vidět a pak už stačí jen naposledy fouknout a zase se nám zrak pročistí.
„Promiň, Julinko, že jsem ti zlomil tužku.“
„Omlouvám se, Rudolfe, že jsem ti nekoupila vlastní, a nevadí mi, že jsi ji zlomil. Takhle jsou z jedné tužky dvě a jedna je jenom pro tebe.“