Literatura dětství rodičů

V letošním ročníku si v rubrice Knihovna budeme představovat spisovatele a knížky, které četli tvoji rodiče, když byli malí – převážně literaturu z 80. let.

Určitě máš některé ty knížky v knihovně – ohmatané, úplně jinak vonící než tvoje nové knížky. Když ti je maminka nebo tatínek chce předčítat, dělá kolem toho takové tanečky jako „To se ti bude hrozně líbit“ nebo „Jééé, to jsem jako malá četla snad desetkrát“. Anebo ti koupí nové vydání v online knihkupectví a sami nadšeně vyhlíží, kdy přijde pošťák. Pro tvé rodiče jsou knížky z dětství důležitá spojnice s rodnou zemí, a hlavně s mateřským českým jazykem, který ti chtějí předat.

Mezi první knížky, které jsme v 80. letech četli, patřila Honzíkova cesta od Bohumila Říhy o předškolákovi, který se vydal sám vlakem na pár dní za dědečkem a babičkou. Říkáte cože? Sám vlakem? No ano, v té době nic až tak neobvyklého, o podobné cestě se píše i v knížce Jak jel Vítek do Prahy od stejného autora.

Další oblíbený autor byl Jiří Žáček a jeho básničky – některé možná znáš, ten básničky píše dodnes (rozhovor s ním jsme otiskli v Krajánkovi 04/2015).
O životě zvířat uměli krásně vyprávět bratři Čapkové. Všichni jsme měli doma Dášeňku, čili život štěněte a Povídání o pejskovi a kočičce – knihy, které četli už tví prarodiče. Že jste ještě neslyšeli o tom, jak pejsek a kočička pekli dort? Život hmyzu jsme dobře znali z příběhů o Ferdovi Mravencovi od Ondřeje Sekory nebo z Karafiátových Broučků a různé víly a mužíčky uměl skvěle popisovat František Nepil.

Pak jsme během školních let všichni četli Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky (o jeho knížkách pro děti jsme psali v Krajánkovi 02/2018), kluci hltali Lovce Mamutů od Eduarda Štorcha, příběhy o Boříkovi a jeho kamarádech od Vojtěcha Steklače a později Foglarovky (Krajánek 07–08/2017). Holky zase četly příběhy o Gabře a Málince od Amálie Kutinové a později dívčí románky od Stanislava Rudolfa.

Jak možná víš, moc knížek od zahraničních autorů se k nám do Československa nedostalo – pokud ano, tak to byla hlavně literatura autorů Sovětského svazu. Ve škole jsme museli povinně číst knížky Timur a jeho parta nebo Čuk a Gek, ty ale nikdy nebyly tak oblíbené jako knížky o Neználkovi od Nikolaje Nosova, sci-fi Alenka z planety Země od Kira Bulyčova nebo sbírka pohádek Krása nesmírná. Z neruských byla povolena hlavně Švédka Astrid Lindgrenová (Děti z Bullerbynu) nebo Němec Erich Kästner (Emil a detektivové).
V trafikách byly k dostání sešitky, obsahující vždy jen jednu pohádku nebo příběh – například sešity edice Korálky nebo Pohádkové lístečky, kterých u babičky na půdě možná najdete celé štosy. Stejně tak se sbírala vydání komiksu Čtyřlístek.

Důležitou součástí našeho čtenářství byly taky časopisy. Pro nejmenší vycházelo už tehdy Sluníčko a Mateřídouška, které možná čteš i ty. Zábavný časopis plný vtipů a komiksů byl Ohníček. Pochází z něj oblíbené komiksové postavy Barbánek nebo kocour Vavřinec. Pro děti od deseti let vycházel časopis Sedmička Pionýrů. V něm byly rozhovory s herci, zpěváky a sportovci, komiksy nebo texty písní i s notovými záznamy.

Když čteš knížky z dětství rodičů, je možné, že občas nerozumíš jednotlivým slovům, či dokonce celým větám. Možná je maminka přečte tak, jak jsou, možná ti je vysvětlí a z vlastní zkušenosti vím, že pro některá slova volíme my rodiče při čtení rovnou srozumitelnější náhradu. Každý jazyk se vyvíjí a před 30–40 lety se psalo a mluvilo jinak než teď. Proto u některých rozhovorů nebo medailonků najdeš i jazykové okénko. Řekneme si, kdo je to plantážník, co jsou to lapálie nebo slovo jakbysmet.