Ponožka Petúnie

Dřív jsem se procházela po světě. Aspoň jednou týdně si mě Eva natáhla na svou pravou nožku velikosti 31 a vzala mě na procházku. To jsme ještě byly pohromadě s Levou.
Ale vůbec jsem se nepředstavila. Jmenuju se Petúnie. A jsem, jak vidíte, ponožka. Pravá.
Dokud jsme byly obě, Evička nás nosila hlavně do školky. Vytáhla si nás ze šuplíku, kde jsme spaly srolované do klubíčka, já i Levá. Kolikrát na konci dne už nebyly vůbec vidět naše nádherné barvy, jak s námi bosky vymetla všechny kouty, tělocvičnu, svůj pokojíček a kolikrát jsme si šláply i do písku nebo do bláta! Večer nás pak hodila do prádla. V koši na prádlo byla vždycky náramná zábava. Ostatní ponožky nám vyprávěly, co zažily, kde se byly projít, v kte-rých botičkách se jim šlo nejlíp, a když některou roztrhnul kamínek, tak jsme ji utěšovaly, že se to určitě spraví. A taky že jo! Občas došlo i na štupování děr, to jsme si pak ukazovaly jizvy.
Někdy si nás Evička popletla a já se celá pokroucená chrula na levé noze a Levá se podobně zmateně hrnula na noze pravé.
Jó, to byly časy. Teď jsem ale sama, Levá se někde ztratila. Z posledního praní jsem se na sušák dostala jenom já. Ptala jsem se všech, dokonce i podkolenek a punčocháčů, ale nikdo ji neviděl.
Co myslíš, kam se mohla Levá podít? Nezaběhla se k tobě do šuplíčku?