Jak vrabec našel déšť

Kdysi dávno měl mocný a moudrý válečník dceru, která byla krásná a hodná, ale také velmi vážná a tichá. Dvořila se jí spousta nápadníků, a chodili žádat otce o její ruku. Náčelník ale říkal: „Musí si vybrat sama. Vybírá si muže pro sebe, ne pro své rodiče.“ Ale když si se svými nápadníky dcera chvíli promluvila, všechny odmítla. „Nemám zájem o lidi s prázdnou hlavou,“ říkala.
Ponížení nápadníci jí chtěli urážku odplatit. Poprosili Vítr, aby jim pomohl dívku potrestat. A když se náčelníkova dcera vracela od řeky, Vítr ji fouknutím srazil do bahna. Náčelník se velmi rozzlobil a přikázal mu opustit vesnici. „Vezmi mě s sebou,“ prosil jeho přítel Déšť, a tak opustili vesnici společně.
Trvalo několik měsíců, než začali lidem chybět, ale za čas byla země suchá a horká a všichni měli žízeň. Náčelník svolal radu starších a rozhodli se vyslat posly, aby se je pokusili najít. Rys hledal mezi duby a smrky, Medvěd se ptal hor a řek. Jeřáb doletěl až k moři a Vrána nad pole, nikde je nenašli.
Nakonec se přihlásil Vrabec. Chvíli jen tak čekal, až ucítil slabý vánek. Vydal se za ním a doletěl až na místo, kde byla zelená tráva a louka plná rozkvetlých květin. Nedaleko pak našel jeskyni, kde u ohně spali tvrdým spánkem oba ztracení poutníci. Teprve když do kapsy Větrova kabátu vhodil třetí hořící uhlík, se Vítr probudil. Když jim Vrabec pověděl, jak se vesničané trápí, slíbili, že se vrátí. A tak Vrabec rychle odletěl domů, aby se se všemi o dobrou zprávu podělil.
Vítr a Déšť zůstali ve vesnici několik dní a studny se zase naplnily a louky zazelenaly. A až dodnes Vrabci vědí jako první, kdy se vítr s deštěm zase blíží, a oznamují to všem hlasitým zpěvem. A lidé dostáli slibu dávného náčelníka a nikdy vrabce neloví.