Smrček

AUTOR: HANS CHRISTIAN ANDERSEN. VÝBĚR Z DÁNSKÉHO PŮVODNÍHO VYDÁNÍ „EVENTYR OG HISTORIER“ Z ROKU 1926. PŘELOŽIL: GUSTAV PALLAS. VYDALO: NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY, N.P. V PRAZE ROKU 1967. ZKRÁCENO.

V lese stál hezounký smrček. Měl pěkné místo, slunce na něj mohlo svítit, vzduchu tam bylo dost a kolem dokola rostlo mnoho jeho velkých družek, jedlí a sosen.
Ale náš smrček měl naspěch se vzrůstem, i nemyslil na teplé slunko a čerstvý vzduch, nevšímal si venkovských dětí, které tudy chodily a švitořily, když si vyšly na jahody nebo na maliny; přicházely někdy s plným hrnečkem nebo napichovaly jahody na stéblo a potom si sedaly ke smrčku a říkaly:
„Ale ten je opravdu rozkošně malý!“
To smrček nerad slyšel.
Za rok byl o velký výhonek větší a za další rok ještě o výhonek vyšší. Neboť u smrku můžeme vždycky spočítat podle výhonků, kolik je mu let.
I nastala zima a kolem dokola ležel zářivě bílý sníh. Tu přihopkoval často zajíc a posadil se rovnou na náš stromeček – ó, to bylo opravdu k zlosti!
Ale dvě zimy uplynuly, a když přišla třetí, byl stromek tak veliký, že se mu zajíc musil vyhnout.

Na podzim přicházeli pokaždé dřevorubci a porazili několik největších stromů. Stávalo se to každého roku a mladý smrček, který byl již hodně vzrostlý, byl při tom pln úzkosti, neboť veliké, nádherné stromy padaly s praskotem a sténáním k zemi. Usekali jim větve, až byly úplně holé, dlouhé a štíhlé; nebyly ani k poznání. Potom je položili na vozy a koně je odtáhli z lesa.
Kam je vezou? Co se s nimi stane?
Na jaře, když přilétli čáp a vlaštovka, ptal se jich strom: ,,Nevíte, kam je odvezli? Nepotkali jste je?“

Vlaštovky nevěděly nic, ale čáp se zamyslil, pokyvoval hlavou a pravil:
,,Myslím, že jsem je potkal! Viděl jsem mnoho nových lodí, když jsem letěl z Egypta, a ty lodě měly nádherné stěžně. Byly to asi ony; voněly jako smrk a dávají vás mnohokrát pozdravovat – opravdu převyšují všechny ostatní, všechny ostatní!“„Kéž bych byl také tak velký, abych mohl plout po moři!“
„Raduj se ze svého mládí,“ říkaly sluneční paprsky; „raduj se ze svého svěžího vzrůstu a mladého života, který je v tobě!“
A vítr líbal strom a rosa nad ním prolévala slzy, ale smrček tomu nerozuměl. Když se blížila vánoční doba, poráželi docela mladé stromy.
Těmto mladým stromům – a bývaly to právě nejkrásnější – ponechávali vždy jejich větve, položili je na vůz a koně je odvezli z lesa.
„Kam je vezou?“ ptal se smrček. ,,Vždyť nejsou větší než já, ba dokonce jeden z nich je mnohem menší. A proč jim nechali větve?“
Strom si tedy netroufal ani se zachvět. To bylo hrozné! Bál se také, aby neztratil nic ze svých ozdob, a veškerým tím leskem byl všecek omámen.
Vtom se otevřely obě poloviny dveří a houf dětí se vřítil dovnitř, jako by všechny chtěly strom porazit. Dospělí šli rozvážně za nimi.
Maličcí se zarazili a umlkli – ale jenom na okamžik; potom se opět rozjásali, až se to rozléhalo po sále. Tančili okolo stromu a otrhávali dárek za dárkem.
Copak to dělají? myslil si stromek. Co se to bude dít?
A svíčky dohořívaly až k větvičkám, a když dohořely, zhasili je, a potom dovolili dětem očesat strom. Jak se na něj vrhly, až to ve všech větvích zapraštělo! Kdyby nebyl za vrcholek a zlatou hvězdu přivázán ke stropu, byly by jej převrhly.
Děti tančily kolem se svými nádhernými hračkami a nikdo se nedíval na stromek kromě staré chůvy, která ještě nahlížela mezi větve, ale jenom aby se přesvědčila, zdali tam děti nezapomněly nějaký fík nebo jablko.
„Pohádku! Pohádku!“ volaly děti a táhly ke stromu malého, tlustého mužíka. Ten se posadil pod strom. „Takhle budeme aspoň pod zelení,“ pravil, „a strom se může lecčemus přiučit. Ale povím vám jenom jednu pohádku. Chcete tu o Sněhurce, nebo o hloupém Honzovi, který spadl se schodů, a přece dostal království a princeznu k tomu?“
„Sněhurku!“ křičeli jedni. „Hloupého Honzu!“ volali ostatní. Bylo křiku a hluku, jenom strom stál docela tiše a myslil si: Cožpak už pro ně nic neznamenám, nemám žádný úkol?
A muž vypravoval o Honzovi, který spadl se schodů, a přece dostal království a princeznu k tomu.
Smrček stál docela tiše a zamyšlen: nikdy v lese nevypravovali ptáci nic takového.
Hloupý Honza spadl se schodů, a přece dostal princeznu! Ano, ano, tak se to má ve světě! pomyslil si smrček a věřil, že se to skutečně přihodilo, když to vyprávěl takový příjemný muž. Tak, tak, kdožví! Snad spadnu také se schodů a dostanu princeznu!
I těšil se, že zítra jej zase tak vyzdobí svíčkami a hračkami, zlatem a ovocem.
Strom stál tiše a zamyšlen celou noc. Ráno vešel sluha se služkou.
Zase mě začnou zdobit! pomyslil si strom. Ale oni jej vytáhli z pokoje, pak po schodech na půdu a tam jej postavili do temného kouta, kde nebylo vůbec světlo.
Copak to znamená? myslil si strom. Copak tady mám dělat? A co zde uslyším? I opřel se o zeď a přemýšlel a přemýšlel. – –
Měl k tomu dost času. Dny a noci míjely a nikdo sem nahoru nepřicházel.
Teď panuje venku zima, myslil si strom. Země je zmrzlá a pokrytá sněhem. Lidé mne nemohou zasadit, proto zde mám asi zůstat schován do jara. Jak to dobře rozvážili a jak dobří jsou lidé! – Jenom kdyby zde nebyla taková tma a tak strašlivě pusto! – Ani zajíček tu není! – Bylo přece jen veselo venku v lese, když všechno pokrýval sníh a zajíc poskakoval kolem; ba i když mě přeskakoval a mně se to tenkrát nelíbilo.
„Íí, íí!“ vypískla vtom myška a vyběhla z díry, a za ní ještě jedna. Očichávaly smrček a mrštně běhaly mezi větvemi.
„Jak ses sem dostal?“ ptaly se myši, „a co znáš?“ Byly tuze zvědavé. „Vypravuj nám něco o nejkrásnějším místě na světě! Byls tam? Byls ve spižírně, kde leží sýry na poličce a šunky visí od stropu, kde tančíme po lojových svíčkách a kam vcházíme hubené a vycházíme tučné?“
„To neznám,“ přiznal strom, „avšak znám les, kde svítí slunce a zpívají ptáci!“
A vypravoval jim o svém mládí; myšky ještě nikdy o něčem takovém neslyšely, a proto naslouchaly pozorně a pravily:
„Tys toho přece viděl! Jak jsi byl šťasten!“
„Byl jsem šťasten!“ řekl strom a zamyslil se nad tím, co před chvílí vyprávěl. „Ano, byly to vlastně velmi krásné doby!“ – Ale potom se rozhovořil o Štědrém večeru, kdy byl ozdoben svíčkami a koláčky.
„Ó,“ divily se myšky. „Jak jsi byl šťasten, ty starý smrku!“
„Ale vždyť já nejsem stár,“ pravil strom, „vždyť jsem se teprve tuto zimu dostal z lesa! Jsem v nejlepším věku, jenomže mě zarazili ve vzrůstu!“
„Jak krásně vypravuješ,“ libovaly si myšky a následující noci přiběhly s jinými čtyřmi myškami, aby si také ony poslechly jeho vypravování. Čím více toho vypravoval, tím jasněji se na všechno pamatoval, a zdálo se mu, že to byly přece jenom krásné časy. „Ale ještě se mohou vrátit. Mohou se vrátit! Hloupý Honza spadl se schodů a dostal přece princeznu, snad ji dostanu také já!“
Následující noc přišlo mnohem více myší a v neděli dokonce dvě krysy. Ale ty řekly, že pohádka není zajímavá, a to myšky mrzelo, neboť se jim pak už také tak nelíbila. „Umíte jenom tu jednu pohádku?“ ptaly se krysy.
„Jenom tu jednu,“ odvětil strom, „uslyšel jsem ji v svůj nejšťastnější večer, ale tehdy jsem si neuvědomil, jak jsem šťasten!“
„Vždyť je to náramně ubohá pohádka! Neznáte nějakou o slanině a lojových svíč¬kách? Žádnou pohádku o spižírně?“
„Ne!“ Pravil strom.
„Tak vám pěkně děkujeme!“ řekly krysy a šly po svém.
Myšky nakonec také nepřicházely, a strom vzdychal:
„Bylo to přece jen hezké, když tak okolo mne seděly čiperné myšičky a naslouchaly mému vypravování! Teď i ty odešly – ale však já se budu umět radovat, jenom jak mne odtud vytáhnou!“
Ale kdy se to stalo? – Inu, bylo to jednou zrána. Přišli lidé a kramařili na půdě. Přerovnávali bedny a vytáhli stromek. Hodili jej ovšem trochu hrubě na zem, ale potom jej jeden sluha stáhl po schodech dolů, kde bylo denní světlo.
Teď začne zase život! pomyslil si strom. Cítil čerstvý vzduch, prvý paprsek slunce – a byl venku na dvoře. Všechno šlo tak rychle, že strom úplně zapomněl podívat se po sobě.
Dvůr sousedil se zahradou, v které všechno kvetlo. Svěží a vonné růže visely přes nízké zábradlí, lípy kvetly a vlaštovky poletovaly a zpívaly.
„Nyní budu žít!“ jásal a rozestřel daleko své větve. Ach, jak byly všechny zvadlé a žluté! A ležel k tomu v koutě mezi plevelem a kopřivami. Hvězda ze zlatého papíru zbyla ještě na vrcholku a zářila v jasném světle slunečním.
Na dvoře si hrály dvě z veselých dětí, které na Štědrý večer tančily okolo stromu a tolik se z něho radovaly. Menší z nich přiběhlo a utrhlo zlatou hvězdu.
„Podívej, co ještě zbylo na tom ošklivém, starém vánočním stromku!“ volalo a dupalo po větvích, až to pod jeho botami praskalo.
A strom se díval na veškeru květinovou nádheru a svěžest v zahradě. Potom pohlédl na sebe a přál si, aby byl zůstal ve svém temném koutě na půdě. Vzpomínal na svoje svěží mládí v lese, na veselý Štědrý večer a na myšky, které s takovou radostí poslouchaly pohádku o hloupém Honzovi.
„Pryč je to, pryč!“ říkal si ubohý strom. „Měl jsem se radovat, dokud jsem mohl! Teď je po všem! Po všem!“
Pak přišel podomek a rozštípal strom na malé kousky; byla jich celá otep. Polínka krásně vzplanula pod velkým kotlem a vzdychala při tom tak z hloubky, že to bylo jako malé výstřely. Rány přivolaly hrající si děti dovnitř. Děti se dívaly do ohně a volaly: „Pif! Paf!“
Ale při každém zapraskání, které bylo hlubokým povzdechem, myslil strom na letní den v lese a na zimní noc, kdy zářily hvězdy. Vzpomínal na Štědrý den a na hloupého Honzu, na jedinou pohádku, kterou slyšel a uměl vypravovat.
A potom náš strom dohořel.
Děti si hrály na zahradě a nejmenší mělo na prsou zlatou hvězdu, kterou se pyšnil strom ve svůj nejšťastnější večer. Ten však již minul a strom zahynul – a pohádky je také konec.
Konec, konec – neboť každá pohádka má svůj konec.