Rozhovor s učitelem

Řada z vás, milí krajánci, chodí do české školy, někteří třeba jen o víkendech. To, jaké české knížky čtete a znáte, tak ovlivňují nejen rodiče, ale i učitelé. V našem seriálu o knihách z dětství rodičů si tentokrát popovídáme s učitelem 1. stupně základní školy Komenský ve Vídni panem Tomášem Janovským. Ten je zároveň i tatínkem dvou dvojjazyčných krajánků.

Pracujete jako učitel základní školy Komenský ve Vídni. Je výuka českého jazyka a literatury u dvojjazyčných dětí jiná?
Rozdíl je vždy spíše ve složení třídy – jednou se sejdou děti, které mluví lépe německy a češtinu mají jako druhý jazyk, ty je zapotřebí naučit nejdříve takovým jazykovým zvláštnostem, jako jsou slabiky dě, tě, ně nebo dvojhláska ou, která v němčině neexistuje, vyjmenovaná slova, pády a pádové otázky apod. Jinou třídu naopak mohou tvořit děti, jejichž rodiče nebo aspoň jeden z nich s nimi mluví výhradně česky, a tak rozumí téměř všem slovům.

Ve škole máte na starosti knihovnu. Kteří čeští autoři jsou u dětí nejoblíbenější?
Je to spíše radost než starost, když mohu sledovat malé čtenáře, kteří nejdřív čekají před knihovnou a pak v regálech pečlivě hledají tu správnou knížku. Pravda je, že např. Devatero pohádek si za posledních několik let půjčila jen Evička, která je dnes už na gymnáziu. Rumcajse, Mikeše nebo knihy Bohumila Říhy si vybralo několik málo dětí. Občas se objeví zájemce o knihy Jaroslava Foglara, to když některý z tatínků zavzpomíná na své dětství. Poměrně oblíbené jsou dnes tituly Zuzany Pospíšilové, Veroniky Válkové nebo Pavla Brycze.

Čtou děti i klasiku vašeho dětství? Které vámi oblíbené dětské autory úspěšně předáváte dál vlastním dětem i žákům?
U vlastních dětí je to poměrně jednoduché. Má domácí knihovna čítá zhruba 3000 svazků, a tak není problém si je prohlédnout a vybrat si z nich. Moje děti mají pochopitelně přečtené právě třeba Devatero pohádek, Ferdu Mravence nebo knihy Josefa Lady. Jako větší čtenář jsem měl rád příběhy Boříkovy party z pražských Holešovic od Vojtěcha Steklače. Máme přečtených všech pět dílů. Naše domácí čtení je zároveň takový test toho, co by mohlo zaujmout děti ve škole, neboť jeden čas jsem měl druháka doma a druháky ve škole. Těší mne, že v čítance pro čtvrtou třídu, kterou používáme, nechybí ani ukázka z těchto knih.

V knížkách z 80. let se jistě často objevují slova, kterým dnešní děti nerozumí. Napadá vás nějaké takové slovo, které dětem často musíte vysvětlovat?
V jednom textu jsme narazili na slovo pionýr, někdo šel do pionýra. To jsme si vysvětlili, jakkoliv mu už dnešní děti rozumět nemohou a naštěstí ani nemusí. Snad ještě několik slov ze školního prostředí – lenoch nebo piják. Podložky do sešitů už dneska děti nepotřebují, sací papír rovněž ne, pera fungují přece jen malinko jinak. Od prvních hodin čtení stále opakuji, aby se děti okamžitě ptaly na všechna slova, kterým nerozumějí – ta slova pak vypisuji na tabuli. Ne všechny děti, především ty, jejichž mateřským jazykem je němčina, dovedou vysvětlit, co je hlemýžď, hastrman nebo zahradník.

Co byste vzkázal dětem, které mluví dvěma jazyky?
Především to, že jim závidím. Mají obrovskou výhodu, že ovládají dva jazyky. Vidím to na vlastních dětech, které jsou rovněž dvojjazyčné, aniž by si to v podstatě uvědomovaly. Vyrůstají v bilingvním prostředí, s kamarády ve Vídni mluví německy a po přejetí hranic s těmi českými automaticky česky. Nepřijde jim divné, že se všude domluví, že si s každým mohou povídat, rozumějí filmům, písničkám. A protože závist není právě nejhezčí vlastností, vzkázal bych jim, aby se nebály jeden nebo druhý jazyk používat, i když jim třeba tolik nejde jako ten mateřský, aby co nejvíc mluvily a četly. A ať jim to všechno jde pořád lépe!