Strach

Pohodlně se usaďte, nejlépe na místě, kde je vám milo a kde se cítíte bezpečně. Připravte se, zhluboka se nadechněte, případně si rozsviťte nebo si někoho přizvěte, aby si listoval a četl s vámi. Právě totiž otevíráte hrůzostrašné číslo. Ba ne, nemusíte se Krajánka bát, jen vězte, že jeho hlavním tématem je strach.

Strach můžeme mít z něčeho velice konkrétního a dobře popsatelného. Někdo se bojí vrtání zubů, jiný pavouků, někdo má strach ze zkoušení z matematiky, jiný z bouřky v otevřené krajině, někdo z toho zůstat sám doma, jiný se obává výšek nebo stísněných prostor.

Jindy nás ale může přepadnout strach z něčeho neznámého, nehmatatelného, tušeného. Tam pak nastupuje představivost, která bývá i pěkně bujná! Copak to šramotí za dveřmi? Čípak oči zasvitly z tmavého kouta? Co to dupe po zápraží? Kdo skřehotá v lese na noční táborové bojovce? Mohlo by to být cokoli nebo kdokoli… Ne nadarmo přísloví říká, že strach má velké oči. V naší mysli si totiž původce strachu představujeme ještě daleko hrozivějšího, než jaký je ve skutečnosti. A protože třeba i dnešní svět kolem nás – nejlépe ve filmu, v knihách, ve hrách – je co do fantazie mnohem divočejší než kdykoli dříve, není se co divit, že i naše představivost jede na plné obrátky.

Různé strachy a obavy máme i podle toho, jak jsme malí nebo velcí. S věkem přibývají nejen zkušenosti, ale mění se i starosti a obavy. Přichází strach z nemoci, o blízké, dospěláci mohou mít obavy o práci a zaopatření rodiny a tak. Z čeho jste například měli kdy strach vy, čtenáři? Ze tmy? Z výšek? Z neúspěchu u zkoušky, na kterou jste se moc neučili? Z nemoci? Ze samoty? Ze strašidel ve strašidelném zámku na pouti?

Strach má nekonečně mnoho podob. Patří ale k životu. A mnohdy je i naším zachráncem. To už je tak v přírodě zařízeno: radši v bouřce přece nebudeme pobíhat po venku, hada také raději nebudeme dráždit bosou nohou a ruku do lví klece taky asi strkat nebudeme, že? Na druhou stranu bychom ale neměli strachu dovolit, aby nás ovládal a pohlcoval. A pokud se do nás už nějaký neodbytný strach zakousne, raději si o něm – třeba s rodiči – popovídáme, co říkáte? Třeba se ukáže, že ve skutečnosti není vůbec třeba se bát a trápíme se zbytečně.