Tykání a vykání

V češtině je máme, některé jiné jazyky je vůbec nerozlišují. Někde se důsledně používají, jinde se na nich příliš nelpí. Jedním se většinou stvrzuje kamarádský vztah, druhým se vyjadřuje respekt. Někdy jejich nevhodné či mylné užití ale může vyvolat trapnou situaci, jindy naopak prolomit ledy v komunikaci.
Co ale tykání a vykání v té naší češtině vlastně jsou, jak fungují a kdy se použijí?
Tykání a vykání jsou vlastně způsoby, jakými nějakou osobu oslovujeme, jakými se na někoho obracíme. Když tykáme, používáme TY a dáváme najevo, že dotyčného asi známe, jsme kamarádi, přátelé, příbuzní nebo dobří kolegové. V případě vykání myslíme, říkáme a píšeme VY a vyjadřujeme úctu a zdvořilost.

Kromě jazykových existují i jistá pravidla společenská, která říkají, kdy se hodí jedno a kdy druhé. Což bývá větší oříšek než ten gramatický, protože se užití často musí spíš vycítit, než aby bylo pevně dáno.
Volba tykání nebo vykání jde v českých zemích ruku v ruce s výchovou a s místními zvyklostmi. Malým dětem se případné tyknutí místo vyknutí odpustí, vesele mohou všem tykat a volat Ahoj! Jak se máš? Postupně se ale učí rozlišovat, že se vyká při oslovení učitelů a profesorů, starších lidí, prodavačů v obchodě a dalších osob. Tykání si jako velcí necháváme pro rodinu, přátele, blízké kolegy, zatímco neznámé, starší nebo nadřízené osobě se vyká.
V Česku není zvykem tykat si při prvním setkání, jako tomu může být v jiných zemích, možná právě u vás. Tykání se vět-šinou navrhuje, až když se s danou osobou člověk lépe zná.
A jak jste na tom s rozlišováním a používáním tykání a vykání vy, milí čtenáři? Dokážete vybrat pro následující situace a osoby správné oslovení?

Pokud jste volili v prvním případě druhou a ve druhém případě první z vět (a možná jste se nevhodnému užití třeba i uchichtli), máte, milí čtenáři, tykání a vykání v malíku. Gratulujeme!