Laskavost a nehraní si

Dneska to bylo ve škole hrozné, hrozné, hrozné. Přišla jsem domů a neměla jsem chuť na nic, natožpak si hrát. Hodila jsem tašku do kouta a šla si sníst svačinu, co mi máma připravila.

„Co se děje?“ starala se máma.

„Nechci jít zítra do školy,“ zavrčela jsem.

„Něco se stalo?“ hladila mě máma.

„Koza pitomá,“ zavrčela jsem.

„Cože? Kdo?“

„Martina.“

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ podívala se na mě ustaraně máma.

„Když jsme šly na oběd, naschvál do mě strčila! Tak jsem jí pak pořádně šlápla na nohu. Byla na mě potom hnusná i při odchodu ze školy,“ vypadlo to ze mě.

„Aha,“ začala máma. „A víš to jistě, že do tebe strčila naschvál?“

„To teda stoprocentně! Hrnula se dopředu a strkala kolem sebe hlava nehlava, do mě nejvíc.“

„Možná měla jenom velký hlad?“ pokračovala smířlivě máma.

Zlostně jsem po ní hodila očima. „No a co. Má si počkat tak jako ostatní.“

Máma vzala botu a podala mi druhou. Tak to občas děláme, když potřebujeme probrat něco přes prostředníky. „Dobrý den, paní boto,“ začala máma a počkala. „Ahoj,“ vysoukala jsem ze sebe. Máma-bota pokračovala „Chtěla jsem vám říct, že klidně můžete být naštvaná, pokud to potřebujete. A pak zas klidně můžete být veselá.“ „Já chci být naštvaná,“ zasyčela moje bota.

Druhá bota ji pohladila podrážkou a obejmula tkaničkami. Musela jsem se zasmát, jak se snaží být „botově“ něžná. Už mi bylo trochu líp. Ráda za sebe nechávám povídat botu.

Vtom vešel do pokoje Jonáš. Byl smutný.

„Co se děje?“ obrátila se na něho máma.

„Tim nemůže jít ven,“ odpověděl Jonáš. „Už jsem se na něho fakt těšil.“

„Děti, pojďte ke mně. Co si zahrát na Emoční království? Podívejte, já tady rozdělím podlahu na několik kusů lepicí páskou. Tady je království radosti, tady království smutku. To když člověka ovládá smutek. A tady je království vzteku, kdy se nechá ovládnout vztekem. Pak je tu království studu a království žárlivosti, království hrdosti. Stoupněte si do toho království podle toho, co vás teď ovládá, a ukažte naplno, jak se cítíte.“

Ani já ani Jonáš jsme se nepohnuli. Máma vstoupila do království radosti a začala se zplna hrdla smát, pak si přešla do království vzteku a nasupila se, začala kolem sebe mlátit pěsti a zařvala na celý dům. Já i Jonáš jsme se pousmáli. Pak vstoupila do království smutku a vypadala najednou děsně smutně.

Zkusila jsem vstoupit do království vzteku a začala jsem se rozčilovat. Vzpomněla jsem si zas na Martinu a začala jsem nadávat. Pak jsem zkusila vkročit do království radosti. Moc mi to nešlo přepnout. „Co ti dělá radost, co máš ráda, z čeho se vždycky raduješ?“ zkoušela mi pomoct máma.

Vzpomněla jsem si na bazén a jak s tátou ráda frčím dolů po tobogánu a hned jsem se musela usmívat. Pak jsem si vzpomněla na svoji oslavu narozenin, ta byla krásná.

Pak jsem překročila pásku tam, kde to máma označila za království hrdosti. „Co je to hrdost?“ ujišťovala jsem se. „Když jsi na sebe za něco hrdá, pyšná, že se ti to povedlo. Máš radost, žes to zvládla. Vybavuješ si takovou situaci?“

Přecházeli jsme z místa na místo a povídali si o tom, jak se cítíme nebo jak jsme se kdy cítili. Bylo mi o dost líp. Máma nás pohladila a řekla, že nejdůležitější ze všeho je být laskavý sám k sobě.

„Nechtěli byste se mnou něco upéct?“ navrhla a my jsme oba vděčně zamířili do kuchyně.