Mojráček a pravidla ve třídě

Mojráček chodil do školy rád. Těšil se na svoje kamarády, paní učitelku i společné hry ve třídě. Jenže když paní učitelka řekla, že se má mluvit po jednom, Mojráček stejně promluvil, kdykoliv ho něco napadlo. Když děti čekaly ve frontě, Mojráček se občas protlačil dopředu, protože chtěl být první. Jednoho dne si toho paní učitelka všimla. Když děti hrály společnou hru, Mojráček několikrát nedodržel domluvená pravidla. Mluvil, i když zrovna nebyl na řadě, posunul se dopředu, když měl čekat za ostatními, a chtěl hrát jinak, než se třída domluvila.

Paní učitelka se na něj podívala a řekla: „Mojráčku, takhle to nejde. Domluvili jste se na pravidlech a je potřeba je dodržovat.“ Mojráček ztichl. Bylo mu to líto a nechápal, proč se paní učitelka zlobí. Vždyť přece nechtěl nikomu ublížit. Jen chtěl, aby hra byla zábavnější a aby se rychleji dostal na řadu.

Paní učitelka chvíli přemýšlela. Pak se na děti usmála a řekla: „Dnes si zahrajeme jednu zvláštní hru. Zkusíme si, jaké by to bylo, kdyby ve třídě neplatila žádná pravidla.“ Děti se na sebe překvapeně podívaly. „Žádná pravidla?“ zeptala se Anička. „Ano,“ přikývla paní učitelka. „Každý si bude dělat, co chce.“ Hra začala. Někdo běhal po třídě, někdo křičel, někdo předbíhal a někdo si pořád měnil pravidla podle sebe. Jeden chtěl začít první, druhý si vzal hračku bez zeptání, třetí odešel jen tak ze třídy. Děti se tomu nejdřív smály, ale brzy je to přestalo bavit. Nikdo nevěděl, kdo je na řadě, co se smí a co už ne.

Mojráček nejdřív pobíhal s ostatními. Myslel si, že hra bez pravidel bude legrace. Jenže najednou do něj někdo strčil, protože chtěl být rychleji na řadě, a Mojráček upadl na zem a natloukl si koleno. Paní učitelka po nějaké době zatleskala a řekla dětem, že hra končí. Děti se uklidnily, sedly si na místa a paní učitelka se jich zeptala, jak se jim hra líbila. Přihlásila se Anička a řekla: „Mně ne. Byl tu moc velký hluk.“ Péťa dodal: „Mně taky ne. Vůbec jsem nevěděl, kdy jsem na řadě.“ Klárka řekla: „Já jsem se trochu bála, protože všichni běhali a nikdo nedával pozor.“ Potom se přihlásil i Mojráček. „Mně se nelíbilo, že do mě někdo strčil,“ řekl tiše. Paní učitelka přikývla a řekla, že dodržování pravidel je opravdu moc důležité.

Druhý den přinesla paní učitelka do třídy velikánský papír. Položila ho doprostřed třídy a pak se s dětmi posadila do kruhu kolem něj. Každý žák měl za úkol říct jedno důležité pravidlo, které by měly děti ve škole dodržovat, a to se pak napsalo na papír. Děti napadalo jedno pravidlo za druhým. Když někdo mluví, ostatní poslouchají. Když chceme něco říct, počkáme, až na nás přijde řada. Nepředbíháme se. Nestrkáme do sebe. Neměníme pravidla jen proto, aby se nám to víc hodilo. Hrajeme si tak, aby to bylo příjemné všem. „A nestrkáme se!“ dodal Mojráček. Paní učitelka ho pochválila, že je to opravdu důležité pravidlo.

Když bylo vše zapsáno, řekla paní učitelka, že si znovu zahrají hru. Tentokrát už podle pravidel. Ve třídě bylo mnohem příjemněji. Děti se střídaly, mluvily klidněji a dávaly na sebe pozor. Nikdo nikoho nestrkal, nikdo nepředbíhal a každý věděl, co má dělat. Po hře si děti znovu sedly na koberec. Paní učitelka jim vysvětlila: „Vidíte, děti, pravidla nejsou od toho, aby nám kazila zábavu. Pravidla nám pomáhají. Díky nim víme, co můžeme čekat. Víme, co je v pořádku a co už druhým nemusí být příjemné. Když pravidla dodržujeme, cítíme se spolu lépe.“ Mojráček o tom přemýšlel. Začal chápat, že když si pravidla upraví jen podle sebe, ostatním to nemusí být příjemné. Stejně jako jemu nebylo příjemné, když do něj někdo strčil. Najednou pochopil, že pravidla nejsou za trest, ale pomáhají, aby se ve třídě všichni cítili dobře.

Od té doby se Mojráček snažil pravidla dodržovat. Někdy se mu to sice nepovedlo, ale to nevadilo. Důležité bylo, že už věděl, proč na nich záleží.

TIPY PRO RODIČE:
• Zapojte dítě do tvorby jednoduchých pravidel, můžete mu dát i prostor pro volbu.
• Vysvětlujte smysl pravidel, nejen „protože jsem to řekl“.
• Domluvte se na důsledcích neplnění pravidel.
• Buďte důslední, ale klidní. Křik není potřeba.
• Oceňujte spolupráci, ne jen poslušnost.
• Při nedodržování využijte přirozené důsledky (v běhu něco rozbiji, tak to i uklidím).