Jak se Eliška učila číst

Eliška sedí doma na zemi obklopená knihami. „Čteš si?“ ptá se maminka Petra s úsměvem. „Ano, a moc mi to jde!“ chlubí se malá kuňkalka. „Tak mi něco přečti,“ škádlí ji maminka. Moc dobře ví, že dcerka písmena ještě neumí. Je jí sotva pět. „Bylo nebylo, bylo jednou štěně, kůzle a medvídě…“ čte Eliška, ale knihu drží vzhůru nohama. „Ty naše malá čtenářko, chceš se chvilku učit písmenka?“ ptá se maminka pobaveně. Elišky se to trochu dotkne. „Já přece číst umím!“ odkráčí uraženě do svého pokoje. „Ach jo,“ posteskne si Petra a chystá se na nákup.
Sotva odejde, Eliška se tiše připlíží do Mattyho skříně a hledá žabí slabikář. Schová si ho do batůžku a… „Jdu na procházku za Pampeliškou Eliškou,“ kvákne na bráchy a už je pryč i s taškou. „Jen počkejte, to budete čubrnět!“ umíní si po cestě Eliška. Teď jen musí poprosit vílu, aby ji tajně naučila číst.
„Haló! Je někdo doma?“ volá žabka. Jenže Pampeliška Eliška nikde. „Co si počnu?“ povzdychne si naše kuňkalka a je jí do pláče. „Co bulíš?“ houkne na ni Černoočko, který právě letí kolem. „Co by!“ odsekne Eliška. „Ale, ale, tady se nám někdo rozčiluje…“ pochechtává se Černoočko a bere jí z ruky slabikář. Foukne do něj a písmenka se z něj vysypou na Elišku. „Co to…“ prská žabka. Strašidýlko koukne do jejích velikánských černých očí. Jsou to kukadla stejná jako ta jeho. Černá, hluboká a jiskří z nich neplechy a lumpárny. „Jestli chceš, pomůžu ti!“ nabízí jí. Pro malou kuňkalku má slabost od té doby, co se narodila. „Ty?“ diví se Eliška, ale raději hned souhlasí, aby si to náhodou strašidýlko nerozmyslelo.
„Ž, B, L, U, Ň, K. Žbluňk!“ čtou písmenko po písmenku Černoočko s Eliškou. Tajně se scházejí skoro každé odpoledne. Žabku čtení moc nebavilo. Ale nějak se postupně slabikářem prokousali. Černoočkovi bylo ale jasné, že jestli nepřijde s něčím zajímavějším, bude po čtení. A dostává výborný nápad. „Zkus přečíst třeba tohle!“ podává jí lexikon lumpáren. Eliška čte a ejhle. Všechny pampelišky na louce se proměnily v chmýří. „Dej mi to, honem!“ bere si udivený Černoočko lexikon zpátky. „Teď ty!“ chechtá se žabka a Černoočko ji v tu ránu promění v pampelišku. Pak ale zase vrací všechno do původní podoby. „Jéé, a teď zas já!“ dožaduje se Eliška. „Zítra,“ rozhoduje strašidýlko a posílá nadšenou žabku domů.
Vrtá mu hlavou, jak to, že kouzla fungují, i když je čte žabka, ale společná odpoledne se mu zalíbila, a tak druhý den spolu zase z lexikonu čtou. Eliška přikouzlila koně, kteří sežrali pampelišky z louky. Černoočko zase proměnil kočku ve vafli. Udělali si legraci i z víly Elišky a začarovali pampelišky tak, aby každá, které se víla Eliška dotkne, zmizela. Jednou dokonce poštovního holuba proměnili v kuře s čepicí. Elišku čtení začalo nesmírně bavit a zlepšovala se závratnou rychlostí. Kromě toho se oba rošťáci mohli u čtení nad svými kousky smíchy potrhat. Jen v lese se začalo šuškat, že se kolem páté odpoledne dějou v lese a na louce prapodivné věci. Po šesté odpoledne ale vždy vše zase bylo, jak má být. A tak si na to všichni postupně zvykli.
O jejich vyvádění a lekcích čtení věděla jen víla Eliška, která je jedno odpoledne při sbírání pampelišek zahlédla a brzy jí došlo, kdo a co za těmi lumpačinami vězí. Nikomu ale nic neprozradila. Jen Petře a Fanymu naznačila, že si s žabiččinými odpoledními výlety nemusejí dělat hlavu. „Možná jí kupte něco pěkného na čtení!“ mrkla na ně víla. A tak letos pod stromeček dostane malá kuňkalka kromě dárků od Žabíška* také krásnou knihu pohádek.

*ŽABÍŠEK = žabí Ježíšek