Mojráček a šikana ve škole

Jednoho dne přišel Mojráček ze školy a nebyl ve své kůži. „Co se stalo, Mojráčku?“ ptala se ho maminka v kuchyni, když mu připravovala svačinu. „Maminko, proč se některé děti chovají k jiným škaredě?“ zeptal se po chvíli uvažování Mojráček. Tvářil se u toho hrozně smutně, až jeho maminka
dostala strach, jestli mu ve škole někdo neubližuje. A taky se ho na to hned zeptala.

„Mně ne,“ uklidňoval ji Mojráček, „ale jednomu spolužákovi se dneska ve škole chtělo strašně moc na záchod. No a někteří starší kluci se kolem něj postavili a nechtěli ho pustit. A ten spolužák začal brečet, že se mu chce fakt hrozně moc, a prosil je, aby ho pustili. Jenže oni se mu začali smát a pošťuchovali ho. Pak začalo zvonit a přišla paní učitelka. A ten spolužák nakonec ještě dostal vynadáno od paní učitelky, protože se hned na začátku hodiny hlásil, že potřebuje na záchod. A přitom za to nemohl.“

„A řekl ten spolužák paní učitelce, co se mu o přestávce stalo?“ ptala se Mojráčka maminka. „Ne, neřekl,“ odpověděl Mojráček, „a mně ho bylo strašně líto. Jenže já jsem se ho, maminko, nemohl zastat. Ti kluci jsou fakt velcí a já se jich bojím. A přece, kdyby ten spolužák chtěl, ať o tom paní učitelka ví, tak by jí to řekl sám.“ Maminka se Mojráčka zeptala, jestli ti kluci ubližují ještě někomu jinému, že se nemá bát a říct jí to. Mojráček chvíli uvažoval a pak mamince řekl, že je nedávno viděl, jak ubližují ještě jednomu chlapečkovi, který je takový samotář, s nikým se moc nebaví. Že mu tenkrát vzali nějaké pomůcky z aktovky, on plakal, že je potřebuje, ať mu je vrátí. Ale oni se mu jen smáli, utíkali po chodbě, a jestli mu je vrátili, to neví.

Maminka o všem pověděla večer tatínkovi. Tomu se to vůbec nelíbilo, a tak se rozhodli, že druhý den zavolají paní učitelce do školy. Paní učitelka byla velice překvapená, protože si ničeho nevšimla. Mojráčkovým rodičům moc děkovala, že ji na chování starších žáků upozornili. Od teď je bude více hlídat a sledovat.

Ještě toho dne si svolala paní ředitelka všechny děti do tělocvičny a tam jim vyprávěla o tom, co je to šikana. Že je to opravdu špatná věc a nikdo by si neměl nechat líbit věci, které mu nejsou příjemné. „Pokud vám, děti, někdo ubližuje, nebojte se o tom říct své třídní učitelce,“ nabádala všechny paní ředitelka. Po přednášce se Mojráčkův spolužák odhodlal a o všem, co mu vyváděli starší kluci, řekl paní učitelce. Nebyl jediný, stěžovaly si na ně i děti z jiných tříd.

Vše se dostalo k paní ředitelce, ta si do školy zavolala rodiče starších kluků a ti byli nakonec za své špatné chování a za to, že šikanovali mladší spolužáky, potrestáni.

• Šikanou nemusí být jen fyzické ubližování, je to jakékoliv opakované chování, které je dítěti nepříjemné (posmívání se, omezování pohybu aj.).
• Pro dítě je obtížné o šikaně mluvit, často má pocit, že si za vše může samo, agresory omlouvá. Důležité je být trpělivý, netlačit na dítě, opakovat mu, že ono za nic nemůže.
• V žádném případě se nesnažte s agresorem jednat sami. Vždy vyhledejte pomoc třídní učitelky, ředitele/ky a domluvte se na společném postupu.
• Šikana má neblahý dopad na dětskou psychiku, proto je vhodné zajistit dítěti odbornou pomoc. Dítě se může potýkat s nočními běsy, pomočovat se, mít problémy se sebevědomím a mnoho dalšího.
• Je důležité, aby dítě vědělo, jak se proti šikaně bránit. V tomto ohledu mohou pomoci jak různé kurzy a přednášky ve škole, tak rozhovor s psychologem.