Mojráček a Elenka, která nechtěla chodit do školky

Rodiče Mojráčka museli na pár dní odjet kvůli práci, a tak se domluvili se sousedkou, že u nich Mojráček po tu dobu zůstane. Pro Mojráčka to ale nebylo jen tak obyčejné přespání u sousedů. Jejich syn Tomáš byl Mojráčkův spolužák a taky moc dobrý kamarád. Kluci se na přespávačku těšili už dlouho a plánovali, co všechno spolu podniknou. První večer bylo opravdu veselo. Kluci stavěli vysoké věže z kostek, udělali si bunkr z dek a pak hráli na schovávanou. Když si nakonec lehli do postele, ještě si chvíli potichu povídali a chichotali se, než je přemohla únava.

Ráno se kluci oblékli, vyčistili si zuby, ustlali postel a seběhli dolů do kuchyně na snídani. U stolu už seděla Tomášova mladší sestra Elenka, která měla oči plné slziček. „Nechci do školky…“ zašeptala Elenka. Maminka ji jemně hladila po vlasech a snažila se ji uklidnit. Vysvětlovala jí, že do školky chodit musí, protože ona i táta musí do práce. Mojráček si vzpomněl na dobu, kdy šel poprvé do školky on. Taky seděl u stolu, taky měl slzičky v očích a nejraději by zůstal doma s maminkou. Tehdy mu to připadalo hrozně těžké. Bylo mu Elenky líto a nechtěl, aby se cítila tak sama. Posunul si židli blíž k ní a začal se s ní bavit. Navrhl jí, jestli by spolu nevymysleli, co všechno může být na školce hezké. Ze začátku to šlo pomalu. Elenka moc nemluvila, jen občas něco tiše řekla. Postupně ale začali jmenovat věci, které má ve školce ráda. Kamarády, se kterými si hraje. Hračky, které doma nemá. Obrázky, které tam maluje. A taky paní učitelku, která jim čte pohádky. Tomáš se přidal a začal přidávat další nápady. Povídali si o tom, jak je fajn běhat venku na hřišti, stavět hrady z písku nebo zpívat písničky. Kluci začali vymýšlet další a další důvody. Tomáš se zasmál a řekl: „A víš, co je na školce úplně nejlepší? Nemusíš si tam vůbec uklízet pokoj!“ Elenka pomalu přestala pofňukávat a nakonec se rozesmála nahlas.

Odpoledne se kluci ptali Elenky, jak to ve školce zvládla. Ta se sice snažila, ale i tak plakala, když maminka odešla. Mojráček uvažoval, co pomohlo ve školce jemu. Vzpomněl si, že mu jeho maminka v šatně vždycky nakreslila na ruku malé srdíčko, na které se měl podívat, když se mu zastesklo. Řekl o tom Tomášově mamince, té se nápad moc líbil, ale Elenka měla strach, že se jí srdíčko smyje. Tomášův tatínek však dostal nápad. Donesl ze zahrady pár hezkých kamínků. Elenka si jeden vybrala a na ten jí maminka srdíčko nakreslila. „Tak, Elenko,“ řekla maminka „ten kamínek si můžeš dát do kapsy. A vždycky, když ti bude smutno, tak se na něj podíváš a budeš vědět, že na tebe myslím.“ Elenka jí na oplátku také pokreslila kamínek, a jeden taky pro tatínka, Tomáše i Mojráčka.

Druhý den si Elenka vzala kamínek do školky. Když se jí zastesklo, podívala se na něj a pokaždé se jí trochu ulevilo. Postupně už do školky chodila bez pláče. A její kouzelný kamínek jí připomínal, že maminka je pořád s ní, i když je daleko.

TIPY PRO RODIČE:
• Separační úzkost se nejčastěji objevuje mezi 1. a 3. rokem věku. Po traumatickém zážitku se může objevit v jakémkoli věku.
• Pokud dítě mluví, povídejte si s ním o tom, čeho konkrétně se bojí. Vycházejte z toho, co řekne.
• S nástupem do školky se při loučení řiďte předem dohodnutými pravidly a zbytečně loučení neprodlužujte. Vše konzultujte s učitelkou.
• Odloučení zvládají děti lépe, když probíhá postupně. Délku odloučení přizpůsobujte emočním potřebám dítěte.
• Pomoci zvládat odloučení může např. talisman (kamínek od maminky, který dítěti připomíná, že na něj myslí, aj.).
• Po odloučení si na dítě udělejte čas, aby se cítilo v bezpečí.
• Buďte laskaví, ale důslední. Vysvětlujte důvod odloučení a dodržujte domluvená pravidla.
• Zařaďte do režimu každodenní dechová cvičení – pomáhají jako prevence hromadění stresu.
• Domluvte si odměnu za zvládnuté odloučení (např. společná aktivita nebo výlet).
• Pokud obtíže trvají déle než 3 měsíce, vyhledejte odbornou pomoc.