Mojráček se bojí číst nahlas

V Mojráčkově třídě měli zrovna hodinu češtiny. Děti měly otevřené knížky a četly si krásné příběhy o zvířátkách. Paní učitelka četla jako první, ale pak se usmála na třídu a řekla: „Tak děti, teď je řada na vás. Kdo bude pokračovat dál?“

V tu ránu se všichni Mojráčkovi spolužáci začali hlásit. Všichni chtěli číst, jen Mojráček ne. Schoval se za svoji knížku a doufal, že si ho nikdo nevšimne. Jenže paní učitelka chtěla, aby si to vyzkoušeli všichni žáci. „Budeme číst postupně, každý jen dvě větičky,“ navrhla paní učitelka. Mojráček cítil, jak mu začínají červenat tváře. V bříšku ho lechtal nepříjemný strach a ruce měl studené jako led. Když na něj přišla řada, nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Písmenka v knížce mu začala tancovat před očima a on jen koukal do papíru.

„Nevadí, Mojráčku, dáme ti chvilku čas,“ řekla mu paní učitelka. Místo něj začala číst Amálka. Té se to ale moc nepovedlo. Dvakrát se přeřekla a spletla si slovo. Dva kluci v zadní lavici se tomu začali potichu smát. Amálka sice dočetla, ale bylo vidět, že je smutná a že ji chování kluků mrzelo, i když ji paní učitelka pochválila. Mojráček se teď bál ještě víc. „Co když se mi taky budou smát?“ pomyslel si. Když ho paní učitelka znovu vybídla, jen tiše špitl: „Já to asi nezvládnu.“

Paní učitelka k němu přišla blíž a pohladila ho po vlasech. „A co kdybychom četli spolu? Chceš?“ zeptala se. Mojráček jenom lehce kývl hlavou. A tak začali. Paní učitelka četla pomalu a Mojráček se k ní svým tichým hláskem přidal. Najednou to šlo! Slova mu už neutíkala, ale hezky se skládala za sebe. Celá třída byla úplně zticha a všichni pozorně poslouchali. Dokonce i ti dva kluci v zadní lavici. Mojráček zjistil, že číst ve dvou je mnohem lehčí.

Když hodina skončila a začala přestávka, přišla za Mojráčkem Amálka. „Teda, Mojráčku, to bylo moc hezké,“ řekla a usmála se na něj. „Jak jste četli s paní učitelkou dohromady, znělo to jako písnička. Příště můžeme číst spolu, i o přestávce, kdybys chtěl.“ Mojráček se celý rozzářil. Strach z bříška mu úplně zmizel. Byl na sebe moc pyšný, že to nevzdal. A s Amálkou se domluvil, že budou společně čtení trénovat každou velkou přestávku. A po nějaké době, když ho paní učitelka vyvolala, už se vůbec nebál číst úplně sám.

TIPY PRO RODIČE:
• Strach z hlasitého čtení je u dětí běžný. Nepodceňujte jej a dejte dítěti prostor o svých obavách mluvit.
• Hlasité čtení jde výrazně lépe tehdy, když je samotná dovednost čtení už částečně automatizovaná. Čím lépe dítě umí číst, tím méně úzkosti při čtení nahlas zažívá.
• Trénujte čtení nahlas na jednoduchých textech: slabikách, krátkých slovech a jednoduchých větách. Postupné zvyšování obtížnosti pomáhá budovat jistotu.
• Pomáhejte dítěti společným čtením: můžete číst dvojhlasem nebo se střídat – jednu větu/slovo čte rodič, druhou dítě.
• Technikou, která pomáhá uvolnit strach, je tzv. „břichomluvec“. Nabídněte dítěti, ať zkusí číst text tak, aby nebylo poznat, že otevírá pusu. Pro mnoho dětí je to odlehčující forma, která snižuje napětí. Rodič pak může převyprávět, o čem „břichomluvec“ četl, a záměrně při tom dělat chyby, aby ověřil, zda dítě textu skutečně porozumělo.
• Vyhýbejte se opravování každého drobného přeřeknutí – dítě se více uvolní, když ví, že nejde o výkon.
• Povzbuzujte dítě i za malé pokroky. Důležitější než rychlost a plynulost je pocit, že to postupně zvládá lépe.