Jak začlenit dítě s hendikepem do kolektivu

Mojráček si po škole hrál s kamarádem Davidem, který mu vyprávěl o tom, že k nim do třídy přišel nový kluk. „Představ si,“ řekl David, „že on má s sebou ve třídě psa! A ten pes, ten je fakt úplně super.“ Mojráček se tomu divil. Jak někdo může mít ve třídě psa, když je přece vodění mazlíčků do školy zakázáno? A tak se Davida začal vyptávat, co je to za psa a proč ho s sebou ten kluk vlastně vodí. David na Mojráčkovy otázky odpovídal, jak nejlépe mohl. Řekl mu, že je to velký černý pes, nejspíš asi labrador, ale že se v tom moc nevyzná. „Asi to bude nějaký akrobat,“ uvažoval nahlas David, „proto-že umí opravdu hodně triků. Ale poslechne jen toho kluka, nikoho jiného. Myslím, že byste si, Mojráčku, s tím novým dobře rozuměli, zajímá se taky o přírodu jako ty.“

Mojráčka napadlo, že by bylo prima mít nového kamaráda, který se zajímá o to, co on. A ještě k tomu má super psa. A tak navrhnul Davidovi, jestli by příště nechtěl vzít toho nového kluka s sebou. David na nic nečekal a hned druhý den se ve škole s Honzou (tím novým klukem) domluvil, že odpoledne půjdou spolu k Mojráčkovi a zahrají si společně nějaké hry.

Po škole utíkal Mojráček rychle domů, aby si stihl napsat úkoly, než kluci dorazí. Stihl to jen tak tak, než se ozval zvonek od dveří. Mojráček houkl na maminku, že to jsou jeho kamarádi a že jim zajde otevřít. Když otevřel dveře, zůstal na Honzu zírat s otevřenou pusou. Věděl, že je to neslušné, ale překvapilo ho, že Honza má na očích černé brýle, a pochopil, že nejspíš nevidí a ten jeho pes je vlastně vodicím psem. Nechtěl se ale hned ptát, a tak kluky pozval dovnitř. Maminka jim nachystala občerstvení, sušenky a džus. Kluci si tedy nejdřív sedli ke stolu, jedli a povídali si o tom, co vše pejsek umí. Honza dával povely, pejsek předváděl různé kousky a všichni se tomu moc smáli. Pak se rozhodli, že půjdou ven, a Honza navrhnul, že by si mohli zahrát hru na zvuky. „Já vás sice nevidím, ale zato slyším úplně vše,“ řekl Honza, „tak se zkoušejte různě hýbat a já budu hádat, kde jste.“ Mojráček s Davidem mu nejdřív nevěřili, různě běhali po zahradě a Honza je opravdu pokaždé našel. Když už byli unavení z běhání, lehli si všichni do trávy a poslouchali ptáky, kteří švitořili v korunách stromů, a Honza je všechny uměl vyjmenovat. Tím na Mojráčka udělal opravdu dojem.

Povídali si o všem možném a Mojráček sebral odvahu a zeptal se Honzy, jak je možné, že nevidí, a jestli to tak měl vždy. Honzík vůbec nebyl naštvaný, že se ho na to ptá, a odpověděl mu, že vidí jen obrysy a stíny, jinak vůbec nic. A že už se s tím narodil. Pak trochu posmutněl, když říkal, že vlastně nikdy neviděl, jak vypadá jeho maminka. To mu bylo docela líto, ale nikdy jí to neřekl a naučil se lidi poznávat jinak než podle toho, jak vypadají. „Víte, kluci,“ povídal Honza, „on totiž každý člověk jinak voní, jinak se pohybuje, vydává jiné zvuky. Já to sice nevidím, ale slyším to a vnímám.“ Pak už se začalo stmívat a kluci museli jít domů. Domluvili se však, že si vše brzy zopakují. Večer Mojráček ležel v posteli a přemýšlel o tom, jak je to vlastně super, že on svoji maminku může vidět každý den. A jak musí být těžké žít bez toho, aniž by člověk viděl, kde co stojí. Vždyť jen při cestě do koupelny se zavřenýma očima třikrát do něčeho narazil. A to by přísahal, že tam trefí i poslepu.

Tipy pro rodiče:
• K tomu, abyste mohli pomoci svému dítěti přijmout jeho hendikep, je nutné, abyste sami s tímto byli smířeni.
• Před nástupem do dětského kolektivu připravte dítě na to, že se může setkat s dětmi, které se k němu nebudou chovat hezky, a naučte jej, jak na to zareagovat.
• Budujte v dítěti zdravé sebevědomí.
• Ve škole může mít dítě k dispozici asistenta, je důležitá spolupráce rodič-učitel.
• Zapojujte dítě do kolektivu stejně hendikepovaných dětí, i dětí bez postižení.