Děti a pověry

Byl krásný sobotní den a Mojráček se se svou sestřenicí Alicí chystal na výlet s rodiči. Tentokrát se vydali na dobrodružnou výpravu po naučné stezce v lese. Mojráček a Alice si hned po příjezdu začali hrát s kočkou, která se mazlila u jejich nohou. Najednou ale kočka nečekaně přeběhla přes cestu a kolemjdoucí paní zvolala: „No to teď budeme mít smůlu!“

Alice se zarazila a s trochou strachu se zeptala Mojráčkovy maminky: „Teto, proč ta paní říkala, že budeme mít smůlu? Já nechci mít smůlu!“ Moráčkova maminka ji s úsměvem ubezpečila, že to je jen pověra, která říká, že když černá kočka přeběhne přes cestu, přinese to smůlu. „Ale neboj se,“ dodala, „my si můžeme jít do trávy najít čtyřlístek pro štěstí. Ten prý smůlu naopak odhání.“ Alice souhlasila a s nadšením se pustili do hledání. Nakonec sice nenašli čtyřlístek, ale nasbírali krásné sedmikrásky, ze kterých si upletli věnečky. Na černou kočku i smůlu tak brzy zapomněli.

Po prozkoumání všech zákoutí naučné stezky se Mojráček s Alicí a rodiči vydali na zasloužený oběd. V útulné hospůdce na okraji lesa si pochutnali na lahodných palačinkách s borůvkami a jahodami. Sluníčko hřálo, a tak se po obědě s plnými bříšky a dobrou náladou vydali na nedaleké dětské hřiště. Hřiště bylo plné houpaček, skluzavek a prolézaček. Mojráček s Alicí se hned vrhli na prozkoumávání a s nadšením si užívali všechny atrakce. Alice se nejraději houpala na houpačce. A ejhle, během houpání jí vypadl zub! S pláčem běžela za Mojráčkovými rodiči: „Vypadl mi zub! To teď v noci za mnou přijde zoubková víla, že jo?“ Mojráčkův tatínek ji uklidnil a poradil jí, aby si zub dala pod polštář, aby ho víla v noci mohla najít a vyměnit za dárek. Mojráček, který nevěřil na pohádkové bytosti, se začal posmívat: „To je hloupý, žádná zoubková víla neexistuje!“ Alice se se slzami v očích bránila, že to není pravda. Děti se spolu pak celou cestu domů nebavily.

Večer seděla Alice zachmuřeně na posteli a držela vypadlý zoubek v ruce. Celou dobu se na něj jen nerozhodně dívala a uvažovala, co má dělat. Pokud víly nejsou, tak jak říkal Mojráček, bude vypadat jako hloupá holka, která spí se zubem pod polštářem. Pokud ale jsou, a ona si tam ten zoubek nedá, nedostane žádný dárek a zoubková víla bude smutná. Nakonec se přece jen rozhodla si zub pod polštář schovat a brzy usnula. Druhý den ráno se s napětím podívala pod polštář a s radostným výkřikem běžela dolů do jídelny, aby všem ukázala malý hřebínek a krásnou omalovánku. „Zoubková víla existuje! Podívejte, co mi dala!“ usmála se Alice.

Všichni se radovali z nalezeného pokladu. A co se týče Mojráčka, i on musel uznat, že na tom kouzlu se zoubkovou vílou něco přece jen bude.

Tipy pro rodiče:

• Pověry měly v životě lidí své místo především dříve, kdy si spoustu věcí lidé nedokázali racionálně vysvětlit.
• I když se pověry mohou zdát iracionální, tak obvykle vznikly na základě nějakého skutečného příběhu.
• Senzitivita u dětí je velmi individuální, proto i ke sdílení různých příběhů s nadpřirozenými bytostmi nebo schopnostmi bychom měli přistupovat individuálně; stejně tak k pověrám – někdy vysvětlení „to se říká jen tak, nemusíš mít obavy“ nemusí u dítěte stačit a mohou přetrvávat obavy. Proto bychom se zhruba do 10 let věku dítěte měli vyhnout vyprávění o pověrách.
• Největší vliv na to, jak dítě něco vnímá a zpracuje, mají rodiče nebo nejbližší osoba, která o ně pečuje.
• Pokud rodiče projeví obavy z pověr, tak i dítě bude podobný obsah vnímat negativně.
• Vhodné jsou příběhy s dobrým koncem, kdy zvítězí dobro nad zlem, tudíž dítě na konci zjistí, že se nemusí ničeho bát.
• Pokud dítě projeví obavy u nějakého příběhu, je dobré se pak dalším příběhům s podobnou tematikou vyhnout nejméně do doby, než ten první příběh dítě zpracuje tak, aby se nebálo.
• Obecně má vyprávění příběhů a pohádek několik funkcí – sdílení společného času, rozvíjení řeči, pozornosti a paměti.