Mojráček, Alice a lekce laskavosti

Mojráček a jeho sestřenice Alice si jednoho slunečného odpoledne vyrazili na hřiště. Alice měla moc ráda pískoviště, Mojráček se raději houpal na houpačce. Na pískovišti už byla jiná holčička, která právě dostavěla nádherný hrad z písku. Vypadalo to jako opravdové království s věžičkami a mostem. Alice se zastavila, aby se na něj podívala, ale pak si vyhlédla volné místo a pustila se do stavění svého vlastního hradu. Všechno se zdálo být v pořádku, dokud na pískoviště nepřišly dvě starší holčičky. Ty dvě se rozhlédly a jejich oči padly na krásný hrad té první holčičky. Bez varování se k němu vrhly, nohou do něj koply, až se rozpadl na hromádku písku, a smály se, jako by to byla ta nejzábavnější věc na světě. „Tady si hrajeme my!“ řekla jedna z nich posměšně. Holčička, která hrad postavila, sklopila hlavu. Bylo jasné, že je smutná, ale nic neřekla. Jen se přesunula o kousek dál a začala stavět nový hrad. Jenže ty dvě holky ji znovu našly, zbořily jí i druhý hrad a zase se smály. „Říkaly jsme, že si tady hrajeme my!“ zopakovaly.

Alice se na to chvíli dívala a pak už to nevydržela. Vstala, přistoupila k těm dvěma holčičkám a řekla: „Tohle se nedělá. Je to ošklivé a měly byste se omluvit!“ Ale místo omluvy se ty dvě holky začaly smát i Alici a jedna z nich ji strčila tak silně, až spadla a odřela si koleno. „Hej! Přestaňte!“ ozval se z houpačky Mojráček. Hned byl u Alice a pomohl jí vstát. Pak se otočil na ty dvě holky a řekl: „Viděl jsem, co jste udělaly. Takhle se k nikomu nechová. Buď přestanete, nebo to půjdu říct vašim rodičům. Jestli chcete, můžete si hrát s námi, ale nebudete už nikomu nic ničit!“ Holky si vyměnily nejisté pohledy. Mojráček vypadal tak odhodlaně, že se jim ani trochu nechtělo zkoušet, co by udělal. Nakonec si něco zamumlaly, otočily se a odešly si hrát jinam. Alice se usmála. „Díky, Mojráčku! Jsi ten nejlepší bratranec!“ Společně pak šli za tou smutnou holčičkou. Alice jí nabídla, že jí pomůže postavit nový hrad, a Mojráček přinesl z druhé strany pískoviště kyblíček a lopatku, aby to šlo rychleji. Postavili spolu obrovský hrad, dokonce větší a krásnější než ten původní. A tentokrát už ho nikdo nezbořil.

Mojráček a Alice si večer povídali o tom, co se na hřišti stalo. Mojráček se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Víš, Alice, někdy lidé, kteří se chovají ošklivě, třeba jako ty dvě holky dnes-ka, vlastně sami zažívají něco špatného. Možná jim někdo ublížil nebo jsou smutné, a proto se snaží ubližovat ostatním. Ale to neznamená, že je to správné. Je důležité stát na straně toho, komu je ubližováno, a ukázat těm druhým, že to není správná cesta.“ Alice přikývla. „Takže jim místo křiku můžeme pomoct pochopit, že být laskavý je lepší?“ „Přesně tak,“ souhlasil Mojráček. „Když ukážeme laskavost a pomůžeme, může to někoho změnit. A třeba příště ty holky místo boření hradu pomůžou někomu stavět. Empatie znamená snažit se pochopit, jak se ten druhý cítí, a dělat svět lepším místem.“ Alice se usmála. „Takže když budeme laskaví, třeba z toho bude i nějaký nový kamarád.“ Mojráček přikývl: „A to za to stojí, viď?“

Tipy pro rodiče:

• Empatii je třeba u dítěte rozvíjet odmala.
• U malých dětí se empatie nejlépe rozvíjí hrou, můžete například přehrávat různé situace, ve kterých se dítě skrz divadlo s empatií setká.
• U starších dětí můžete zapojit různé čtené příběhy.
• Pokud dítě ubližuje hračkám nebo něco ničí, nepřecházejte to s tím, že je zatím malé. Odmala učte děti, co se smí a nesmí, co druhému nemusí být příjemné a že ubližovat a ničit není hra.
• Učte děti ohleduplnosti nejen k lidem, ale také ke zvířatům. Například péče o zvíře může být skvělým pomocníkem, jak u dítěte rozvíjet zodpovědnost a empatii.
• Nezapomínejte na to, že děti se nejvíce učí nápodobou. Buďte svým dětem vzorem!