Mojráček a kouzelný rozpis

Maminka seděla na pohovce a unaveně si promnula oči. Každý večer to bylo stejné – spousta práce, žádný čas na odpočinek. „Mami, můžeš mi zkontrolovat úkoly?“ přiběhl Mojráček a strčil jí sešit pod nos. „Hned, Mojráčku,“ povzdechla si. „Teto, zapleteš mi copánky?“ ozvala se sestřenice Alice, která u nich už nějakou dobu bydlela. „A co ten nákup? Myslím, že bychom měli nakoupit na víkend,“ přidal se tatínek, aniž by si všiml, jak je maminka vyčerpaná. Maminka se podívala na dřez plný špinavého nádobí, na rozházené hračky na koberci a na poloprázdnou lednici. Ještě musela nachystat večeři, zkontrolovat Mojráčkovi oblečení na další den a pak už bude tak unavená, že sotva udrží oči otevřené. Nikdo si ale nevšiml, jak moc by potřebovala pomoc.

Druhý den se v práci svěřila maminka kamarádce. „Doma musím všechno pořád připomínat. Když po nich něco chci, jen se hádají, kdo to má udělat. Jsem z toho unavená a nemám chvilku pro sebe.“ Kamarádka se usmála: „To u nás bylo stejné! Ale pak jsem udělala rozpis úkolů. Nejdřív to nešlo hladce, ale teď máme všichni víc času. Dokonce si občas sednu s knížkou. Prostě jsem napsala, kdo co dělá, a pověsila to na lednici. A najednou jsem nemusela nikoho přemlouvat. Prostě vidí, co mají dělat, a je to.“

Maminka se zamyslela. Možná by to mohlo fungovat i u nich doma. O víkendu si celá rodina sedla ke stolu. „Mám nápad,“ začala maminka. „Každý z vás může dělat něco, aby mi pomohl. Když se rozdělíme, nikdo nebude mít moc práce a já nebudu pořád unavená.“ „Já můžu vysávat!“ vykřikla Alice nadšeně. „A já budu vykládat myčku,“ přidal se Mojráček. „Dobře, já budu chodit na nákup,“ souhlasil tatínek. „A s Mojráčkem uděláme krásnou tabulku na rozpis!“ zajásala Alice a běžela pro pastelky. Celé odpoledne děti kreslily barevný rozvrh, aby každý věděl, co má dělat. Společně ho pak připevnili na lednici. Zpočátku si na nový systém museli zvykat. Mojráček občas zapomněl na myčku a Alice někdy nechtěla vysávat, protože měla rozkoukanou pohádku. Ale maminka už nemusela stále dokola připomínat a přemlouvat – každý věděl, co má dělat.

Jednou přišla Alice domů ze školy celá nadšená. „Teto, paní učitelka nás dneska ve třídě chválila! Říkala, že je moc důležité pomáhat doma. A já jsem se pochlubila, že už sama vysávám! A víš co? Dostala jsem za to pochvalu a moc mě to potěšilo!“ Mojráček se na ni podíval a trochu žárlil. „Já dneska taky vyložím myčku hned, jak přijdeme domů! A budu rychlejší než minule!“ Maminka se usmála. Konečně to fungovalo.

O pár dní později si maminka uvařila hrnek čaje, sedla si do křesla a otevřela svou oblíbenou knížku. „Teto, proč se tak usmíváš?“ zeptala se Alice. Maminka ji pohladila po vlasech. „Protože mám tu nejlepší rodinu na světě. A teď už všichni víme, že když si pomáháme, máme víc času být spolu.“ A od té doby už doma nikdo nezapomněl na své úkoly – protože věděli, že když se každý zapojí, rodina funguje mnohem lépe.

Tipy pro rodiče:

• Pravidla provázejí lidskou společnost celý život a je dobré, když se děti učí je respektovat už od mala.
• Pravidla a hranice dětem poskytují pocit bezpečí a předvídatelnosti.
• Mnozí dnes pravidla vnímají negativně, ale i každodenní činnosti, jako vstávání, převlékání nebo odchod do školy, jsou založeny na pravidlech.
• Pravidla vnášejí do života řád a usnadňují každodenní činnosti, například dítě ví, že po pohádce půjde spát, čímž se eliminuje potřeba neustálých dotazů.
• Pravidla by měla růst s dítětem a přizpůsobovat se jeho vývoji.
• Nastavení pravidel pro domácnost a domácí práce umožní více času na rodinné aktivity.
• Dodržování pravidel je efektivnější s pozitivní motivací – pochvalou nebo pohlazením než tresty.
• Svěřená zodpovědnost za pravidla posiluje důvěru, sebevědomí a vnitřní motivaci dítěte.