Mojráček a hádka na tréninku

Když maminka vyzvedávala Mojráčka z tenisového tréninku, všimla si, že dnes je na hřišti rušněji než obvykle. Děti stály v hloučku kolem trenéra a překřikovaly se jedno přes druhé. Bylo jasné, že něco není v pořádku. V autě se maminka Mojráčka zeptala: „Stalo se něco na tréninku, Mojráčku? Dneska jste se tam nějak dohadovali.“ Mojráček si povzdechl a začal vyprávět: „Byli jsme rozděleni na dva týmy a hráli různé soutěže. Já byl v týmu s Adamem, Filipem, Tomem a Lukášem. Druhý tým vedla Klárka. Každý člen týmu měl za úkol zahrát určitý úder. Šlo to docela dobře, ale když přišel na řadu Tom, jeho údery nebyly tak silné jako u ostatních. Nakonec jsme prohráli.“

Maminka poslouchala a Mojráček pokračoval: „A náš kapitán Filip se na Toma hrozně rozkřičel, že jsme prohráli kvůli němu. Říkal, že je pomalý, neumí techniky a že kvůli němu nemáme žádný bod.“ „To asi pro Toma nebylo moc příjemné,“ poznamenala maminka. „Hlavně to nebyla pravda,“ řekl Mojráček rozhodně. „Lukáš se Toma zastal. Řekl, že Filip špatně rozestavil pořadí hráčů a sám taky nezahrál všechny údery nejlépe. A pak se začali hádat všichni. Každý měl svůj názor, někdo se zlobil, někdo bránil Filipa, někdo Toma…“

„A co na to říkal trenér? To se na tu hádku jen tak díval?“ zeptala se maminka. „Ne,“ odpověděl mamince Mojráček, „trenér nás všechny posadil do kruhu a řekl, že si o tom musíme popovídat. Každý měl říct, jak se v týmu cítil a co bychom příště mohli zlepšit. A taky se ptal, jestli se na nás někdy někdo zlobil nebo na nás křičel a jak jsme se při tom cítili.“ „To je moc hezké,“ pochválila trenéra maminka. Mojráček pokračoval: „Všichni se shodli, že když na ně někdo křičí, tak je jim to nepříjemné. A že trénink má být hlavně zábava a možnost se něco naučit. No a taky jsme si řekli, že prohra ke sportu patří a že je důležitější se snažit a hrát férově. Nakonec jsme si všichni podali ruce a slíbili si, že příště se budeme víc podporovat a nebudeme se hádat.“ Maminka se na Mojráčka usmála. „To zní jako moc užitečná lekce.“

Na dalším tréninku si Mojráček všiml, že Filip přišel za Tomem a řekl mu: „Promiň, minule jsem to opravdu přehnal. Nechtěl jsem, abys měl pocit, že nemáš patřit do týmu. Nemohl jsi za to, že jsme prohráli. A hlavní není výhra, ale to, že jsme se snažili.“ Tom se na něj usmál. „Díky. A víš co? Příště se fakt pokusím zahrát ty údery lépe!“ „A já příště vymyslím lepší taktiku,“ dodal Filip. Nakonec se kluci poplácali po rameni a smáli se na celé kolo. Mojráček spokojeně přikývl, protože tentokrát trénink nezačal ani neskončil hádkou. Trenér se jich zeptal, jestli si chtějí soutěž zopakovat a všechny děti souhlasily. A víte co? Tentokrát vyhrál Mojráčkův tým s Filipem a Tomem. Děti si užily spoustu zábavy, naučily se spolupracovat a taky to, že prohra ke sportu prostě patří.

Tipy pro rodiče:

• Vždy si vyslechněte všechny strany. I když se zdá, že je viník jasný, je důležité znát pohled všech zúčastněných.
• Nepředjímejte závěry. Křivé obvinění může dítěti velmi ublížit a narušit jeho důvěru ve vás.
• Některé spory je dobré nechat na dětech, ať si je vyřeší samy. Poté s nimi můžete situaci rozebrat.
• Nepřehlížejte vážné konflikty. Fyzická agrese nebo vulgarismy by nikdy neměly zůstat bez povšimnutí.
• Veďte dítě k omluvě. Pokud je jasné, že pochybilo, mělo by se naučit převzít odpovědnost a omluvit se.
• Dejte dítěti čas. Někdy je dítě příliš plné emocí a není schopné se omluvit hned. Nechte ho nejdříve uklidnit a pak na omluvě trvejte.
• Učte děti respektu. Odmala je veďte k tomu, aby si vážily jiných názorů, uměly poděkovat, poprosit a omluvit se.
• Vraťte se k situaci zpětně. Po čase s dítětem proberte, jak se mohlo zachovat jinak, a pomozte mu pochopit důsledky jeho jednání.