Mojráček se bojí zubaře

Mojráček seděl u stolu a jedl jablíčko. Jenže v jednu chvíli ho v zoubku píchlo tak prudce, až sebou trhl. Rychle se rozhlédl, jestli si toho někdo nevšiml. „To nic, jen jsem si špatně kousl,“ uklidňoval sám sebe. Ale pravda byla jiná. Zub ho totiž začínal bolet čím dál víc. A tak se snažil celý den jíst jen měkké věci, dokonce si na večeři nechtěl dát topinku, kterou měl tak moc rád.

Maminka si toho všimla. „Mojráčku, ty topinky přece miluješ, tak proč je najednou nejíš?“ zeptala se. Mojráček jen pokrčil rameny a odpověděl, že na ně dneska nemá chuť. Jenže mamince to nestačilo. Když viděla, jak si u večeře opatrně drží tvář, sedla si vedle něj. „Bolí tě zoubek?“ zeptala se. Mojráček chvíli mlčel, pak smutně přikývl. „To bude dobré,“ pohladila ho maminka po hlavě, „objednám tě k panu zubaři.“ Jakmile to Mojráček slyšel, sevřelo se mu bříško strachy. V hlavě se mu objevily různé představy, a čím víc na to myslel, tím víc se bál.

Druhý den se ve škole Mojráček svěřil kamarádům, že jde odpoledne k zubaři. „Fuj, zubař!“ ozval se Mojráčkův spolužák Ondra. „Minule mi provrtal skoro celou pusu. Zubaře nesnáším!“ Mojráček se ještě víc vylekal. „Neboj se,“ uklidňovala Mojráčka jeho spolužačka Anička, „třeba ti pustí pohádku, tak jako mně. Můj zubař je totiž strašně hodný, nikdy mě to u něj nebolí.“ Jenže Mojráček se neuměl uklidnit. Bál se, že bude mít stejnou smůlu jako Ondra. Celý den se vrtěl v lavici, nedokázal zůstat v klidu a soustředit se na učení. Pořád musel myslet na to, jaké to bude. K zubaři sice nešel poprvé, ale nikdy předtím ho nebolel zub.

Po škole Mojráčka vyzvedl tatínek. Když viděl, jak je Mojráček bledý, začal ho uklidňovat. „Jestli se bojíš, Mojráčku,“ začal tatínek, když nasedli do auta, „tak to vůbec nevadí. I já jsem se jako malý zubaře bál. Ale víš, co mi pomohlo? Že jsem tam nikdy nebyl sám. A já tam dneska s tebou celou dobu budu, slibuju.“ Mojráček nevypadal, že by ho to uklidnilo, a tak mu tatínek několikrát zopakoval, že to spolu zvládnou.

V čekárně u zubaře to vonělo jako mentolová zubní pasta. Z ordinace vykoukla sestřička a s úsměvem je přivítala: „Ahoj, Mojráčku. Půjdeš se mnou do ordinace? Ukážu ti kouzelné světlo, chceš?“ Mojráček se otočil na tatínka, ten ho vzal za ruku a společně šli za panem zubařem. Byl to takový milý, starší pán. Mojráček se posadil do křesla a pan doktor mu klidným hlasem začal vysvětlovat, co má na stolečku za nástroje a k čemu se používají. „Nebudeme dělat nic, co bych ti předem nevysvětlil,“ uklidňoval Mojráčka pan doktor, „třeba tohle je malé zrcátko, podíváme se s ním, co ten bolavý zoubek trápí. A tohle je kouzelné světýlko, které nám u toho pomáhá.“ Mojráček pozorně sledoval každý nástroj a poslouchal pana doktora. Čím víc věděl, co se bude dít, tím menší byl jeho strach. A hlavně, tatínek ho celou dobu držel za ruku.

Mojráček čekal něco hrozného, ale nakonec to opravdu bolelo jen trošku. Dokonce ani neplakal. Když vyšli s tatínkem z ordinace, plácli si, že to spolu zvládli. Tatínek pořád dokola opakoval, jak je na Mojráčka pyšný. A za odměnu si spolu zašli na zmrzlinu.

Druhý den ve škole vyprávěl Mojráček spolužákům, že to u zubaře nebylo tak hrozné. Že i když se opravdu hodně bál, zvládl to. Spolužák Ondra uznale kývl a řekl Mojráčkovi, že je fakt statečný. A Mojráček si v tu chvíli uvědomil, že i když má člověk strach, neznamená to, že by nebyl statečný. Někdy je známkou statečnosti už jen to, že i přes strach něco zvládneme.

Tipy pro rodiče:

• Mluvte s dítětem otevřeně o tom, co ho čeká.
• Vyhýbejte se větám jako: „Neboj se, to nebude bolet,“ či jiným. Raději: „Pan zubař ti všechno vysvětlí.“
• Podporujte dítě, že to zvládne a že ho např. bude čekat odměna za statečnost.
• Pomozte dítěti připravit se, například pohádkou o návštěvě zubaře.
• Jděte dítěti vzorem, ukažte mu, že k zubaři chodíte také a jak to zvládáte.
• Oceňte statečnost, i když dítě plakalo, důležité je, že to zvládlo.