Mojráček se učí zvládat prohru

Mojráček se znovu chystal na tenisový trénink. Tentokrát to ale nebyl obyčejný den, protože ho po tréninku čekal turnaj. Byl nervózní, ale zároveň se těšil. „Je to můj první velký turnaj,“ říkal si Mojráček v duchu. Moc si přál vyhrát, nebo se alespoň dostat mezi tři nejlepší hráče, i když tušil, že konkurence bude velká. Když dorazil na kurty a rozhlédl se kolem sebe, bylo mu hned jasné, že proti němu stojí opravdu dobří hráči.

První zápas zvládl bez větších potíží, druhý také. Rodiče stáli u kurtu, fandili a měli z jeho hry velkou radost. Třetí zápas byl ale jiný. Napínavý a vyrovnaný, o každý míč se bojovalo až do poslední výměny. Pak ale začalo pršet a zápas musel být přerušen a přesunut na další den.

Když Mojráček druhý den přišel znovu na kurt, měl pocit, jako by se všechno změnilo. Povrch byl ještě trochu mokrý a míčky skákaly jinak než včera. Najednou se mu přestalo dařit. Prohrával jednu výměnu za druhou, mračil se a byl čím dál víc rozladěný. Rodiče ho povzbuzovali: „Nevadí, Mojráčku, hraj dál, zkus to znovu,“ ale tentokrát to nepomáhalo. Zápas nakonec vyhrál soupeř, který se radostně usmíval. Mojráček najednou v záchvatu vzteku hodil raketou o zem, až odletěla několik metrů daleko, a křičel: „To je blbé počasí! Blbý déšť! Kdyby nepršelo, vyhrál bych to. Už nikdy nechci hrát tenis!“ Soupeři ani nepodal ruku.

Rodiče jeho chování velmi mrzelo. Snažili se s ním mluvit klidně a vysvětlovali mu: „Včera jsi hrál opravdu krásně. Nejdůležitější přece je, že tě tenis baví a že tu máš kamarády.“ Mojráček ale celou cestu domů neřekl ani slovo. Doma zabouchl dveře od pokoje a nechtěl s nikým mluvit. Po chvíli za ním přece jen rodiče přišli. „Zkusíme si spolu popovídat,“ řekli mu. Mojráček mluvit ale nechtěl, a tak rodiče dostali nápad. Dali mu úkol najít deset věcí, které byly na turnaji fajn. Mojráček nejdřív mlčel, ale pak se postupně rozpovídal. „Bylo fajn, že jsem viděl kamarády,“ přiznal. „Mohli jsme si mezi zápasy povídat, koukat se na hry ostatních a fandit jim. A líbilo se mi, že fandili i mně.“ Jak mluvil dál, začal se pomalu usmívat.

Nakonec potichu řekl: „Mrzí mě, jak jsem se choval.“ Omluvil se rodičům a druhý den také trenérovi i kamarádovi, se kterým prohrál zápas. Společně se pak domluvili, že příště si před zápasem zkusí trénovat dechová cvičení, aby byl klidnější, a že když se něco nepovede, zkusí se tolik nerozčilovat.
Mojráček pochopil, že i prohra může být důležitá, protože ho může naučit, jak lépe zvládat své emoce.

TIPY PRO RODIČE:
• Děti bychom měli učit pracovat s emocemi již od předškolního věku.
• Děti se učí nápodobou, zejména od svých nejbližších. Je tedy velice důležité, aby i rodiče sami uměli vyjádřit své emoce.
• I negativní emoce, jako hněv, jsou důležitou součástí vývoje dítěte. Nezakazujte dítěti je vyjádřit.
• Vhodnou formou, jak učit dítě zvládat negativní emoce, je sport či hraní deskových her.
• Pokud má dítě problémy s ovládáním hněvu, vytvořte mu doma bezpečný koutek, kam se může uchýlit. Dítěti může pomoci zvládnout hněv například trhání papíru. Vysvětlete dítěti, když je v klidu, proč a jak mu to může pomoci.
• Součástí zvládání negativních emocí jsou dechová cvičení. Věnujte se jim pravidelně už v rámci prevence.