Maxipsu Fíkovi je pětačtyřicet

„Jmenuje se Rek,“ řekl tatínek. – „Fek,“ opakovala Ája, protože neuměla říct r. – „Rek, ne Fek, to už mu můžeš rovnou říkat Fík,“ povídá tatínek. – A tak začala Ája pejskovi říkat Fík.

Je to neuvěřitelné, ale tyto věty zazněly z televizních obrazovek poprvé před pětačtyřiceti lety. Večerníček vyvolal obrovský ohlas napříč společností. Povídali si o něm totiž nejen děti, ale i prodavačky v obchodě, chlapi v hospodě nebo univerzitní profesoři. I ti byli zvědaví, co Fík ještě zažije. Svoji popularitu neztratil dodnes a stále je milovanou postavičkou.

Výtvarnou podobu mu dal Jiří Šalamoun, který měl podobného maxipsa doma. „Moje dcera chtěla pejska. Já jsem doporučoval jezevčíka, ale pak jsem v roce 1968 viděl v Anglii u katedrály v Salisbury bobtaily neboli staroanglické ovčáky. Běhali po zeleném trávníku a mně se moc líbili. Po návratu jsem vykládal dceři, jací jsou to hezcí pejsci. A tak jsme si pořídili štěňátko. Jmenovalo se Elster, ale nám to přišlo příliš oficiální, a tak jsme mu začali říkat Šoula. Měl skvělou povahu, byl to přátelský dobrák. Dcera Bára byla zhruba tak velká jako Ája a chodila ho venčit s houfem kamarádek,“ vzpomíná výtvarník.

Za úspěch tento večerníček nevděčí jen jemu, ale i autorovi scénáře Rudolfu Čechurovi, režisérovi Václavu Bedřichovi, hudebnímu skladateli Petru Skoumalovi a také Josefu Dvořákovi, který propůjčil Fíkovi svůj hlas. Herec vzpomíná, jak všichni společně natáčeli jednu scénku, v níž běží smečka pejsků a jeden přes druhého štěkají. „To byla jedna z mých největších radostí při natáčení. Jeden druhého jsme chtěli trumfnout. Jako malí kluci.“