Mojráček a kamarád, který si ubližuje

Mojráčkovi přibyl ve třídě nový spolužák. Jmenuje se Marek a přestoupil k nim z jiné školy. Paní učitelka jej představí třídě a poprosí ho, aby o sobě ostatním něco řekl. Marek je ale asi velice stydlivý, mluví strašně potichu, v zadních lavicích ho skoro neslyší a pořád se ošívá a má skloněnou hlavu. Paní učitelka ho nechce dál trápit, a tak mu řekne, aby si sedl do lavice. Volné místo je právě vedle Mojráčka. „Ahoj, já se jmenuju Mojráček, a jestli budeš chtít, všechno ti tu o přestávce ukážu,“ nabídl se Mojráček. Marek jen přikývl, vybalil si učebnice a celou hodinu tiše seděl.

O přestávce ho Mojráček provedl po škole a seznámil ho se svými kamarády. Ti se k Markovi chovali moc hezky, ale on jako by se jich pořád bál. Mojráček tomu nerozuměl, nevěděl, proč se tak Marek chová. Při hodině tělocviku si Mojráček všiml, že má Marek po těle různé jizvy. Byl zvědavý, a tak se ho zeptal, jak se mu to stalo, při čem se zranil, nebo měl snad nějakou nehodu? „To jsem si udělal sám,“ přiznal se po chvíli mlčení Marek. Pak už začala hodina a Mojráček neměl šanci se Marka zeptat na podrobnosti. Pořád mu to ale vrtalo hlavou.

Po škole na Mojráčka čekal tatínek, měli jít společně koupit novou bundu. Pak si ještě zašli na zmrzlinu a v cukrárně si povídali o tom, co bylo ve škole nového. „Tatínku, máme ve třídě nového spolužáka,“ začal Mojráček, „a víš, co je na něm zvláštní? On má spoustu jizev a ty si prý udělal sám. Ale… Proč by to dělal?“ „Víš, Mojráčku,“ odpověděl mu tatínek, „ono se mu asi stalo něco ošklivého, třeba právě na staré škole. Je dobře, že jsi mi to řekl. A taky jsi moc hodný, že se s ním kamarádíš.“

Doma to pak tatínek všechno řekl mamince. Ta si o tom druhý den ráno promluvila ve škole s Mojráčkovou učitelkou. Po zvonění paní učitelka žáky poprosila, aby si sedli do kruhu, že si udělají takovou třídnickou hodinu, při které si budou povídat o šikaně. Vysvětlila žákům, co to šikana je, že si děti někdy najdou někoho, kdo se neumí bránit, a tomu pak bezdůvodně ubližují. Povídala jim několik příběhů, jak může takové ubližování dopadnout, a že se děti často bojí to říct rodičům nebo někomu dospělému. Poprosila žáky, že kdyby někdy viděli, jak někdo někomu ubližuje, aby se nebáli a řekli jí o tom.

O přestávce se Marek bavil s Mojráčkem a řekl mu, že přestoupil na jinou školu právě proto, že mu tam spolužáci ubližovali. Dlouho si myslel, že si za to může sám, nevěděl, komu to má říct, a proto si i on doma sám ubližoval. Aby se potrestal za to, že není dost dobrý. Teď už ale ví, že to nebylo správné a že o tom měl rodičům říct hned. Mojráčkovi bylo Marka moc líto a slíbil mu, že bude jeho nejlepší kamarád. A kdyby mu chtěl někdo někdy ubližovat, tak mu pomůže.

Tipy pro rodiče:

K sebepoškozování u dětí může vést nejen šikana, ale jakákoliv zátěž, s kterou se děti nejsou schopny samy vyrovnat.
Sebepoškozování u dětí je často způsob volání o pomoc, proto jakékoliv změny chování u dítěte nepodceňujte. U dětí s mentálním postižením jde o jeden z projevů tohoto postižení.
Podporujte rozvoj zdravého sebevědomí u dítěte, nechávejte jej zvládnout úkoly přiměřené věku.
Oceňte dítě slovní pochvalou, pokud se mu něco podaří nebo vám udělá radost.
Naučte dítě relaxovat, vhodná jsou různá dechová cvičení, pobyt na čerstvém vzduchu, rodinné procházky, pravidelný sport a koníčky.