Vysoké nároky rodičů

Mojráček si v letošním školním roce volil povinně volitelný předmět. Rozhodl se pro biologii. Na seminář chodí s dětmi z vedlejší třídy. Hned po prvních hodinách ho zaujal jeden chlapec, Pavel, který vždy chodil perfektně připraven, pokaždé se hlásil jako první a na vše věděl odpověď.

Jednou po semináři šel Pavel za paní učitelkou, chvíli s ní mluvil na chodbě a nikomu ze spolužáků neušlo, že měl u toho slzy v očích. Paní učitelka mu něco řekla, co, to Mojráček neslyšel, a pak odešla do sborovny. Pavel zůstal na chodbě sám, jen tam tak stál a brečel. Mojráček chvíli uvažoval, že nechá Pavla na pokoji, ale nakonec mu to nedalo a šel za ním. Zeptal se ho, co se děje a jestli mu může nějak pomoci. Pavel neodpověděl, jen s pláčem vrtěl hlavou a neuměl se uklidnit. Po chvíli přece jen Mojráčkovi podal test, který ten den v semináři psali. Mojráček viděl, že z něj Pavel dostal 1-. „Jé-é,“ vyhrkl Mojráček, „ty máš nejlepší známku ze třídy! Koukej, já dostal za 3 a to jen tak tak.“ Pavel místo aby se usmál, však začal ještě víc brečet. Mojráček nechápal, co se to děje. Vždyť ten test byl opravdu těžký a nikdo kromě Pavla z něj nedostal lepší známku než trojku. Po chvíli se Pavel trochu uklidnil a řekl: „To vůbec není super! Vždyť to není jednička! A já vždycky dostávám jedničky…“ Pak ještě Mojráčkovi vyprávěl, že paní učitelku prosil, aby si směl test opravit. Ona mu ale řekla, že 1- není známka, kterou by bylo potřeba opravovat, a opravný termín mu prostě nevypíše. „Co teď budu dělat? Jak to jen řeknu rodičům?“ vzdychal dál Pavel. Mojráček nechápal, co se to tu děje, vždyť přece Pavel nedostal pětku, aby měl strach, co na to řeknou jeho rodiče. Snažil se Pavlovi domluvit, vysvětloval mu, že jeho rodiče určitě budou rádi, že dostal nejlepší známku ze třídy. Pavel ale jen vyskočil jako čertík z krabičky a začal hystericky křičet, že to Mojráček nechápe, že mu tatínek říkal, že pokud bude mít horší známku než jedničku, tak z něj nikdy nic nebude, a už vůbec ne lékař, kterým se chtěl stát. Pak utekl na záchod a nechal Mojráčka vykuleně stát na chodbě samotného.

Mojráčka Pavlův výbuch opravdu překvapil. Chvíli vůbec nevěděl, co se děje. Pak se ale rozhodl, že to nenechá jen tak, a šel za Pavlem. Ten na záchodě stále plakal a naříkal, že nemůže jít domů, když dostal tak špatnou známku, že jeho rodiče budou zklamaní. Mojráček nabídnul Pavlovi, že může jít k němu domů a že pak vymyslí, co dál. Po cestě se Pavel konečně uklidnil a omlouval se za to, jak na Mojráčka na chodbě křičel. Povídali si o tom, že Pavel nemá žádné kamarády ani kroužky, protože na to nemá čas, musí se doma pořád jen učit, aby nedostal špatné známky.

Doma Mojráček vše vyprávěl své mamince, které bylo Pavla moc líto. Uvařila klukům kakao, nachystala jim sušenky a poslala je hrát si do Mojráčkova pokoje. Potom zavolala Pavlovým rodičům, aby se o něj nebáli, že je u nich. Vyprávěla jim vše, co jí řekl Mojráček. I to, že se Pavel bojí jít domů. Do hodiny si pro Pavla rodiče přijeli a hned ho ujistili, že se opravdu nic neděje a že 1- rozhodně není špatná známka. Pak mu slíbili, že už na něj nebudou tak přísní a že si o všem doma společně promluví.

Tipy pro rodiče:
• Pokud máte na dítě přehnané nároky, nedokáže se vypořádat s neúspěchem, je neustále pod tlakem a ve stresu.
• Stanovte dítěti přiměřené cíle, posilujte jeho sebevědomí.
• Oceňujte nejen výsledky, ale i samotnou snahu dítěte.
• Učte dítě, že chybovat je přirozené.
• Dopřejte dítěti chvíli oddychu, prostor pro jeho zájmy, kamarády.
• Neprojektujte si do dítěte vaše sny, nechte mu přirozený prostor pro růst jeho vlastní osobnosti.