Krajina

Rozmanitá. Nekonečná. Jedinečná. Neopakovatelná. Přírodní. Přeměněná. Poničená. Taková všelijaká může být; i na tisíc dalších způsobů!

Krajinou se rozumí část zemského povrchu s nějakou typickou kombinací přírodních a lidmi vytvořených prvků. Abychom nebyli jako naučný slovník, pojďme na to trochu jinak.

Zkuste si vybavit třeba nějaký zážitek nebo nějakou fotografii z prázdnin, ze školního výletu či pohled, který jste odněkud poslali. Na obrázku jste byli například s rodinou u moře, na horském svahu, na zahrádce u babičky a dědy nebo celá vaše třída pózovala před zámkem či hradem, případně pohlednice zachycovala výhled z rozhledny nebo letecký pohled na starobylé město, na samotu u lesa nebo na jeden z divů světa. Tato místa jsou krajinou.

Krajina a to, jak vypadá, je nekonečné množství kombinací všeho možného, co se na Zemi nachází. Nejprve to byla jen příroda, která krajinu vytvářela a přetvářela, jak se jí zlíbilo. Hory, které rostly milióny let, řeky, které vydlabávaly údolí, kopce, ledovce, které tály a nesly s sebou balvany a kamení, lesy, které pokrývaly obrovská nepřístupná území, a všudypřítomná voda. Potud si příroda vystačila sama se svými kouzly, měla to tak nějak spočítané a vymyšlené, rostliny a živočichové šli ruku v ruce, přizpůsobovali se.
Když tu náhle přišel člověk a jeho kroky už ráz krajiny měnit začaly. Staví města a velkoměsta, dlouhé silnice, skvostné památky, ale i průmyslové zóny a čadící továrny, staví hráze a přehrady, aby si ochočil vodu, bere si z přírody, co potřebuje – stavební materiál, kutá pod zemí i pod vodou, aby získal cenné suroviny na pohon svých strojů. Jen aby to se svými zásahy jednoho dne nevratně nepřehnal…

Jaká je tedy krajina na světě dnes? Máme tu krajinu člověkem nedotčenou (a té je čím dál tím méně), pak tu s lehkou lidskou stopou a pak tu úplně přestavěnou. Každá úplně jiná. Nejenže nenajdeme dva stejné kouty na Zemi, ale stejná krajina se mění pozorovateli i s denní a noční dobou, se světlem vycházejícího a zapadajícího slunce i s počasím – s deštěm, mlhou nebo horkem. A nám nezbývá než objevovat a kochat se – očima nebo třeba fotoaparátem, abychom se mohli o krásu – té naší jedinečné krajiny – dále podělit!