Mojráček a sestřenice, která si nechce hrát s kamarády

Mojráček v pátek po škole utíkal rychle domů. Měla zase po dlouhé době přijet jeho sestřenice Monika, se kterou si vždycky moc dobře rozuměl. Těšil se na to, až jí ukáže, jak se zlepšil v tenise, jak si přestavěl pokoj a o kolik za tu dobu vyrostl. Taky byl domluvený s kamarády, že je s Monikou seznámí a půjdou si hrát společně na hřiště. Měli před sebou víkend plný zážitků.

Když se blížila doba Moničina příjezdu, Mojráček nervózně běhal od okna k oknu a vyhlížel je. Asi tisíckrát se maminky zeptal, jestli je to opravdu tento víkend, jestli teta s Monikou nezapomněly, jestli jim maminka poslala adresu, protože se mohlo stát, že někde zabloudí. Najednou se rozezněl zvonek. „To jsou oni!“ volal nadšeně Mojráček a utíkal otevřít. S tetou i sestřenicí se zvesela přivítal a pak odvedl Moniku do svého pokoje ukázat jí všechny novinky a taky pokoj, ve kterém budou s tetou o víkendu spát. U večeře si pak povídali o všem možném a Mojráček řekl Monice, že zítra půjdou na hřiště, kde si budou hrát s jeho kamarády. Přišlo mu ale, že Monika se moc nadšeně netvářila.

Druhý den na hřišti Mojráček Moniku nepoznával. Přestože doma byla upovídaná, najednou pořád mlčela. A po nějaké době se od skupinky dětí odtrhla a hrála si sama. Mojráček nevěděl, co si o tom má myslet. Nazlobili jeho kamarádi Moniku nějak? O to víc byl zmatený, když se doma Monika zase chovala úplně normálně. Když pomáhal mamince chystat večeři, o všem jí řekl a zeptal se, jestli neví, co za tím je. Maminka mu slíbila, že se zeptá tety. S tou si pak po večeři sedla k televizi, ale místo dívání se na film si povídaly o tom, že Monika se cizích dětí bojí, že nemá ráda nové situace, ale na druhou stranu jde na ní vidět, že by si s nimi hrát chtěla. Domluvily se spolu, že zkusí s Monikou hrát různé scénky, aby ji na situace, se kterými se může na hřišti a jinde v kolektivu setkat, připravily.

Hned další den o svém plánu pověděly maminky dětem. Aby v tom nebyla Monika sama, vymýšleli si všichni různé scénky a na přeskáčku je hráli. Na Moniku vyšla scénka s obchodem. Měla si něco koupit. Moc jí to nešlo, mluvila potichu a pořád se ošívala. Maminka jí protentokrát pomohla. I přesto však Monika chtěla ve hře pokračovat. A čím déle hráli, tím lépe jí to šlo.

Měsíc nato volala teta Mojráčkově mamince a moc jim oběma děkovala. Monika se začala více zapojovat do her na hřišti, už se cizích dětí tolik nebála. A dokonce chtěla od nového školního roku začít chodit do nějakého kroužku. Mojráček věděl, že až k nim příště Monika přijede na návštěvu, bude si s jeho kamarády hrát a nebude jí to už vůbec nepříjemné.

Tipy pro rodiče:
• Některým dětem vyhovuje, že si hrají samy, a nechtějí se zapojovat do kolektivních her. Pokud tomu tak je, dítě k ničemu nenuťte.
• V případě, kdy se dítě zapojit chce, ale bojí se, pátrejte po příčině, zjistěte, co dítě potřebuje a co by mu pomohlo.
• Informujte vedoucího kolektivu, že dítě může mít zpočátku problém se zapojit.
• Trénujte s dítětem různé situace, které mohou nastat, prostřednictvím hraných scének.
• Pokud je to možné, nabídněte dítěti, že s ním v prvních chvílích budete, vybírejte takové kolektivní aktivity, kde není přítomnost rodiče překážkou.
• Pomoci dítěti mohou i různé talismany, oblíbená hračka apod.
• Podporujte dítě a oceňujte pokroky, které v kolektivu dělá.