Sestřenice Alice a lež jako věž

Mojráček má mladší sestřenici Alici. Ta bydlí v Česku, ale letos o prázdninách se o ni budou starat Mojráčkovi rodiče. Teta Matylda se totiž zmínila Mojráčkově mamince, že by chtěla, aby se Alice procvičila v cizím jazyce. A tak je teď tady. U Mojráčka doma, v pokoji pro hosty. A Mojráček ji dostal na starost, z čehož tedy moc nadšený není, protože ji musí brát všude s sebou. Dokonce i na tréninky. Alice se tam většinou nudí, nikdo si jí moc nevšímá, jen sem tam prohodí pár slov s ostatními hráči. Týden se snaží Mojráček vysvětlit rodičům, že by bylo lepší, kdyby s ním Alice na tréninky nechodila. A týden už slýchá stejnou odpověď, že si Alice jen musí zvyknout.

Jednoho dne se ale něco změnilo. Alice při tréninku neseděla na svém obvyklém místě a nenudila se. Mojráček nejprve dostal strach, že někam sama odešla, ale pak ji uviděl nahoře na tribuně, jak něco horlivě vysvětluje skupince dětí, která ji bedlivě poslouchá. Mojráček se vydá za nimi a zaslechne, jak Alice dětem říká: „To nejde, je to ještě štěně…“ Jakmile si Alice všimne Mojráčka, rychle se s dětmi rozloučí, chytí Mojráčka za ruku a táhne ho z tribuny pryč. „Divné,“ pomyslí si Mojráček, „co jim mohla říkat? A proč se bavila o štěněti?“ Ale brzy na příhodu zapomene, protože ho doma čeká sekání zahrady.

Na další trénink s Mojráčkem Alice nejde, protože se jeho maminka rozhodla, že s ní pojede na nákupy. O přestávce se jde Mojráček napít. Najednou se kolem něj shlukne skupinka dětí, která předtím hltala vyprávění jeho sestřenice. Děti ho prosí, jestli by mohly přijít za Alicí na návštěvu, protože by rády viděly Mufíka. „Mufíka?“ divil se Mojráček, „jakého Mufíka?“ „No přece jejího psa!“ vykřikne jeden z kluků a praští se rukou do čela. Mojráček jen nechápavě vrtí hlavou a děti odbyde tím, že se musí zeptat rodičů. Doma se utíká podívat do pokoje pro hosty, jestli tam Alice přece jen nemá nějaké štěně schované. Ale nic nenajde. U večeře pak celou příhodu vypráví rodičům. Alice se při tom červená a kouká se zarytě do stolu. Mojráčkova maminka se jí zeptá, proč dětem o pejskovi vyprávěla, když žádného nemá. Alice se svěřila, že by si pejska hrozně moc přála, ale že jí ho maminka nedovolí. A že kdyby ho měla, určitě by vypadal přesně tak, jak ho popsala dětem, a taky by se jmenoval Mufík. Mojráčkovi rodiče Alici vysvětlili, že nemůže ostatním dětem vykládat, že má doma pejska, který neexistuje. „Víš, Alice,“ řekl Mojráčkův tatínek, „lež má krátké nohy. Dříve či později se děti dozvědí, že jsi jim lhala. A přestanou se s tebou kamarádit, protože lháře nemá nikdo rád.“ Alice slíbila, že už si nikdy vymýšlet nebude a že dětem na tréninku řekne, že se o pejskovi bavit nechce, dokud na to všichni nezapomenou. A opravdu, za dva týdny už si na pejska Mufíka nikdo nevzpomněl.

Tipy pro rodiče:

• Jděte dětem příkladem. Pokud nechcete, aby děti lhaly, sami nelžete.
• Přistupujte k dítěti citlivě. Zejména předškolní děti se rády oddávají dennímu snění.
• Pokud vaše dítě přistihnete při lži, snažte se jej namotivovat k přiznání – např. pokud se přizná, nebude potrestáno. Po přiznání dítě oceňte, ovšem nebojte se mu v klidu vysvětlit, že s jeho lží nesouhlasíte a proč.
• Ve výchově se zaměřte spíše na odměny (gesty, slovy) než tresty.